Článek
Povoláním grafik ve volném čase sepsal snad největší – doslova – knihu o historii Československa. Jmenuje se Století ČSR v datech, souvislostech a příbězích. Přehledně líčí více než sto let, do nichž patřila i existence Československa. Země, za jejíž svobodu bojovali nejen Korčišovi rodiče, ale už jeho prarodiče.
Začneme asi vaším představením. Kdy a komu jste se narodil?
Moje máma se jmenuje Petruška Šustrová. Táta Vavřinec Korčiš. Dohromady je dal inzerát na pražské filozofické fakultě, který tam v době Pražského jara pověsil Petr Uhl. Právě on v jistém slova smysl tedy může za to, že jsem se narodil. Byl naším rodinným přítelem, pro mě zajímavým, chytrým a zásadovým známým.
Prozradíte mi obsah toho inzerátu?
Hledal v něm sympatizanty Nové levice. Mámu a tátu inzerát zaujal, díky němu na sebe pak narazili. Dohromady je spojil jejich tehdejší světonázor. Dá se s nadsázkou říci, že Uhlův inzerát je později poslal i do kriminálu.
Říkáte tehdejší. Petr Uhl byl ale známý tím, že se považoval za trockistu celý život. Vaši rodiče zůstali učení také věrní?
Ne, vystřízlivěli asi poměrně rychle. Párkrát se o tomhle, co vím, ale s Petrem bavili. A on skutečně své vidění světa moc celý život neopustil. Všichni kolem něj to tolerovali. Petr byl výjimečný v hodně směrech. Byl to hlavně velice slušný člověk, který měl ovšem jasně definované životní postoje. Nelhal. Lži neustupoval, což s sebou neslo problémy s komunisty, s režimem.
Za socialismu strávil devět let ve vězení, jen co jsem ho znal. Byl tedy spíš za mřížemi než doma. A jestli za našimi dveřmi stáli lidé z tajné policie jen občas, u dveří Uhlových stáli vždycky. Nejen stáli, Měli tam dokonce židle, aby si mohli sednout. Každý, kdo k Uhlovým šel, se jim musel legitimovat.
Neodrazovalo to pak jejich návštěvy?
Rozhodně ne! Disidenti byli na podobnou šikanu zvyklí. Rádi se sdružovali. Rádi se bavili, povídali si. Pamatuju si, že jsme měli klidně doma čtyři návštěvy denně. A jaké! Mejla Hlavsa, Vlasta Třešňák, Magor, mladí Němcovi, Havel… Všichni byli velice zábavní a na nás děti hodní.
Podobné příběhy popisujete i ve své knize. Jak vás napadlo do ní přidat fakta, konkrétně grafy voleb?
Ony byly vlastně prvotním impulzem, abych se do něčeho podobného pustil. Ve volném čase jsem si hrál s porevolučními grafy voleb. S těmi po listopadu 1989. Zajímalo mě, jak by vycházely napříč celou historií republiky. Kdo koho volil, co se z toho dá zjistit. Přišlo mi to hezké, napadlo mě proto grafy doplnit konkrétními daty, jiným zajímavostmi. Pak přišel covid a já najednou měl čas. Nemohli jsme chodit do práce, zůstal jsem na home officu. Ani syna jsem nikam vozil, večery jsem měl volné…
Anketa
Navíc mě v téhle době došlo, jak mě štvou věty typu: žijeme v normalizační současnosti, demokracie končí… Říkal jsem si, že by bylo dobré všem jejich autorům ukázat, co byla skutečná normalizace, jaká byla doba před sametovou revolucí.
Jak jste ji viděl vy, dítě vyrůstající v centru disentu?
Z mého pohledu, z pohledu kluka, to bylo z půlky vážně výjimečné období. Alespoň pro ty, co v disentu aktivně žili. Obklopovali nás lidé, kteří si byli velice blízcí. Ano, ta druhá půlka tak příjemná nebyla. Policisté mi odváděli rodiče, jejich kamarádi bývali ve vězení, neustále je někdo kontroloval. Ten tlak na ně byl veliký. Myslím si, že srovnávat současnou dobu s normalizací není namístě.
Chodil jste do socialistické školy. S učitelkami jste problém neměl?
Učitelé se ke mně chovali normálně. Nikdo mě nijak nešikanoval, neměl na mě narážky. Jen po revoluci mi třeba fyzikářka říkala, že zatímco jsem byl na tělocviku, tajní mi prošli aktovku. Jednou mi taky dějepisářka, v momentě, kdy se probíral srpen 1968, v hodině řekla, abych ke všemu mlčel. Ani nemusela. Já k tomu ani neměl co říct. Nebylo to téma, které bychom doma běžně řešili… Ano, do jisker, pionýra jsem nechodil, ale s dětmi jsem vycházel. Ony ani nevěděly, že jsem „ten z disentu“.
Jak se změnil, z vašeho pohledu, disent po listopadu 1989?
Změnil se hlavně v tom, že všichni začali pracovat ve svých oborech. Ztratili tím čas scházet se. Ta pospolitost, kterou všichni milovali, byla najednou pryč. I moje máma konečně mohla dělat to, v čem je a byla dobrá. Stala se z ní uznávaná novinářka.
Co dělala před sametovou revolucí?
Byla hodně doma. Zaměstnat ji nechtěl nikdo. Když už něco našla, vždycky ji po nátlaku estébáků vyhodili. Táta to měl lepší. Pracoval v kotelně a jako uklízeč u Metrostavu, kde taky nebyl jediným disidentem. Tahle firma byla liberálnější než jiné. Tolik na StB nedala a nevyhazovala všechny „na pokyn“.
S režimem, ovšem nacistickým, bojoval, co vím, rovněž váš praděda.
Ano, byl to novinář František Bodlák. Pracoval před německou okupací pro Radiojournal. Patří do rodiny mé mámy, byl to její děda. V roce 1941 ho nacisté asi umučili. Nevíme ani za co konkrétně. Doma se odbojem samozřejmě nechlubil. Víme jen, že ho zatklo gestapo a následně v roce 1942 přišel telegram z Berlína, že zemřel na „infarkt“.
Přemýšlel jste někdy o tom, s podobnou genetickou výbavou, jak byste se tváří v tvář nepřátelskému režimu zachoval vy?
Musím říci, že hodněkrát. Ptal jsem se i mámy, proč do disentu šla. Odpovídala mi, že jaksi přirozeně. Díky známým, které od mládí měla, které poté potkala. Stála si za svým. V roce 1970 dostala u soudu dva roky v rámci procesu s Hnutím revoluční mládeže. Což ji jen přivedlo k dalším disidentům, k Plastikům, později k Chartě 77. Jeden čas byla dokonce její mluvčí… Někdy před sametovou revolucí jsem tedy v sobě měl taky jasno, že budu na straně disentu. Ono by to ani v prostředí, kde jsem dospíval, nijak jinak nešlo.
O kolika lidech zhruba mluvíme, když říkáme: disent?
Vycházím z toho, že Chartu 77 do revoluce podepsalo asi dva tisíce lidí. My jsme se stýkali tak se třemi, možná s pěti stovkami z nich. Některé jsem dal i do své knížky. Vybíral jsem je tak, aby jejich příběhy vypovídaly co nejlíp o době, kterou si pamatuju. Vysvětluju těm, co to neví, co zapomněli, jak fungovaly odposlechy, sledovačky, zatýkání disidentů…
Jenže i v těchto řadách měla tajná policie své lidi. Jak vás tohle zjištění bolelo?
Mě ani moc ne, byl jsem tehdy kluk. Kdybych se na ně na všechny zlobil, ztratil bych část svého dětství. Přicházel bych o lidi, které jsem měl a mám rád. Těm, co na nás estébákům donášeli, jsem odpustil, nebo to spíš neřešil.
Každý z nich bych vám své selhání vysvětlil, ze svého pohledu. Vážně to nebyla jednoduchá doba. Máma a táta na tom byli v tomhle hůře. Hlavně máma se s pročítáním spisů přátel srovnávala těžko. Táta se ale podle svých slov nezlobil na nikoho.
Vrátíme se ještě k vaší knize. Míříte s ní na děti?
Ano, ale jsem přesvědčený, že každý dospělý, který si přečte deset hlavních faktů z ní, bude mít jasno, co se v Československu, v Česku dělo. Jde o jakési leporelo, encyklopedie 20. století v příbězích. Mapuju období od roku 1900 do současnosti. Grafy voleb začínají prvními československými volbami. Aby vše sedělo, sledovali historici Jiří Pernes a Zdeněk Munzar. I oni jsou spoluautoři knihy. Museli být jen ve svých textech velmi struční, aby se daly učíst. Ilustroval ji Richard Cortés.
Prozradíte mi formát knihy?
480 milimetrů krát 310 milimetrů. Když se rozloží, má pak půl metru krát čtyři metry na délku.
Chodíte sám k volbám?
Ano, zatím jsem byl u každých. Nehodlám na tom nic měnit.