Článek
Slavíte dvacáté výročí od vydání debutu, ale se zpěvákem Brianem Molkem spolu tvoříte už téměř pětadvacet let. Chtěl jste s tím někdy seknout?
Ne. Vrátím se na začátek. Když jsme se prvně setkali, nebyl jsem si jistý, jestli je mezi námi nějaké spojení. Ale jakmile jsme spolu začali mluvit, zjistili jsme, že máme dost společného. Když jsme si pak jednoho dne sedli a zkusili spolu napsat nějaké písničky, našli jsme každý v tom druhém to, co mu chybělo. Nejen že jsme si hudebně porozuměli, ale cítil jsem, že Brian má mnoho vlastností, které já nemám. A naopak.
Co například?
Podle mě píše dobré texty. A také má vizi a nevšední nápady. Já jsem spíš technicky založený typ. Umím hrát na mnoho nástrojů a jsem schopný přicházet s instrumentálními nápady.
Placebo jsou dnes Stefan Olsdal (vzadu) a Brian Molko.
Pamatujete si, kdy jste Briana poprvé slyšel zpívat?
Bylo to v malé hospodě v jižním Londýně. V příšerné čtvrti. Byl to těsný prostor s hrozným zvukem. Ale mezi vším tím hlukem a mizerně znějící hudbou jsem jasně slyšel, jak zpívá. Pomyslel jsem si, že to je výjimečný hlas. Šel jsem pak za bubeníkem a říkal mu, že hraju na baskytaru. Zeptal jsem se, jestli nechtějí baskytaristu. Tehdy to začalo.
Čím to je, že jste se srdcem Placeba stali vy dva? Vaši bubeníci se střídali a další muzikanti nejsou členové kapely, pouze koncertní hráči.
Někteří naši bubeníci chtěli být víc než jen bubeníci.
Vadilo vám, když měli touhu podílet se na tvorbě?
U každého to byl jiný případ. Náš poslední bubeník Steve Forrest už jednoduše nechtěl pokračovat. Odešel, protože se chtěl vydat jiným hudebním směrem. Náš druhý bubeník také založil kapelu a skončili jsme s ním docela na kordy. To byl ošklivý odchod.
Víte, Placebo vzniklo mezi mnou a Brianem u něj doma. Hráli jsme na dětské bicí a rozbité kytary. Měli jsme i kytaru s jednou strunou. Vlastně jsme to byli vždycky jen my dva. Bubeníci přišli do studia nahrát svůj part a zase odešli. Zbytek byl na nás. Já se vlastně cítím příjemněji, když je jasně dané, že kapela jsme my dva. Už mezi dvěma lidmi vzniká dostatečně složitá politika. Kreativní proces se komplikuje s každým dalším navíc. Není to vždy demokratická záležitost. Že jsou ve skupině tři lidi, neznamená, že každý přispěje třetinou. Ve dvou se pracuje lépe. Konečně jsme zjistili, že my dva jsme jádro.
Placebo vystoupili v úterý v Praze.
Ohlédli jste se letos za tím, co jste spolu vytvořili?
Ani ne, minulost neprobíráme. Vlastně je pro nás tohle turné náročné, protože chceme hrát nové písně. Místo toho přehráváme písně, které jsou i dvacet let staré. Těšíme se, až se zase podíváme dopředu. To přijde brzy.
Letos jste vydali dokument o turné na Sibiři, na kterém jste byli před dvěma roky. Mívají koncerty mimo obvyklé trasy silnější atmosféru?
Občas ano. Jsme z Londýna a tamní publikum bývá trochu mdlé, protože má možnost chodit na mnoho kapel. Když jedete hrát někam, kam tolik hudebníků nejezdí, cítíte, že to lidé oceňují. Vymýšlejí pro nás krásná překvapení. Publikum se domluví a připraví nějakou organizovanou akci. Dojalo mě, když v Gorkého parku v Rusku vytvořili vzadu na ploše světelný obraz v šesti barvách duhové vlajky.
Tvrdíte, že nehrát v zemích s politickým režimem, se kterým nesouhlasíte, není správná cesta, neboť to znamená vítězství politiků a prohru fanoušků. Existují přesto místa, na nichž byste odmítl hrát?
Jsou místa, jako je Írán, kde bych sice velmi rád hrál, ale bál bych se o svůj život. Člověk musí být realista, nechceme vystavovat sebe ani jiné nebezpečí. Například v Rusku je nepřehledná politická situace. Kdo ví, kdo to ve skutečnosti kontroluje a jak přísný režim je. Ale není důvod tam nehrát. Ale jsou i místa, kde bychom se dostali do vězení.
Byli jste někdy v nebezpečí?
V Maroku mi vyhrožovali smrtí, když jsme tam hráli. A v Číně mě málem zatkli, protože jsem skočil z pódia a šel k publiku. Mezi pódiem a lidmi tam byl obrovský prostor. Zdálo se mi to směšné, když jsou lidé tak daleko, nemůže se na ně člověk vůbec napojit. Na deset tisíc fanoušků tam bylo asi tisíc policistů. Já si řekl, že na ně kašlu a jdu za našimi fanoušky. Byl jsem varován, ať to nedělám. Ale při koncertě je člověku všechno jedno, pohltí vás situace a děláte to, co cítíte. Tak jsem šel. Naštěstí to nemělo žádné důsledky. Ale bylo dusno, asi bych to neopakoval.