Článek
Co vás vedlo k tomu, nahrát album se šansonovými písněmi?
Může za to Paříž, kde jsem byl několikrát za sebou v angažmá. Když si pustíte francouzskou televizi, slyšíte v ní neustále šansony. Při jejich posleších jsem si uvědomoval, kolik úžasných zpěváků Francouzi mají. Někteří jsou u nás téměř neznámí, protože šanson v České republice nikdy nebyl mezi zpěváky a posluchači tolik oblíbený.
Samozřejmě tu byly výjimky, například paní Hana Hegerová. Cokoli natočila, bylo výborné a světové, a já stále tvrdím, že písničku Lásko prokletá interpretovala lépe než Barbra Streisandová, s úžasným citem a jistotou. Hanu Hegerovou jsem léta poslouchal, zažil jsem několik jejích posledních koncertů.
Cítil jste při procházkách Paříží šanson v atmosféře města?
Je cítit všude, na každém kroku, protože odevšad zní. Když jsme s Janem Zátorským fotili v Paříži snímky na obal desky, kamkoli jsme vešli, do jakékoli putyky, všude ho hráli. Neslyšíte tam pop, šanson je pro ně kult. Když nějaká francouzská šansonová osobnost vystupuje na stadiónu nebo v pařížské Olympii, koncert je za pár minut vyprodaný.
Štefan Margita vyjede s písněmi z alba do klubů.
V Čechách převládá dojem, že představiteli francouzského šansonu jsou starší interpreti. Je to tak?
Není to pravda. Ve Francii jsou velmi oblíbení i mladí zpěváci, například Patricia Kaas, Patrick Bruel nebo Garou. Je jich spousta, ale u nás se mnozí z nich zatím na pódiích neobjevili.
Jak jste si písně na desku vybíral?
Když jsem se po pobytech v Paříži rozhodl, že nahraju šansonovou desku, zvolil jsem takový koncept, že přezpívám několik svých oblíbených písní a současně oslovím některé naše autory, aby mi napsali nové. Jakmile jsem si pak z francouzských šansonů vybral, narazil jsem u některých na udílení autorských práv. Hledal jsem tedy písně, u nichž už práva udělená byla, tedy už měly český text.
Z našich autorů jsem oslovil Ondřeje Soukupa s Gábinou Osvaldovou, Martina Chodúra a přenádherný text mi napsal Václav Kopta. Už když jsem si přečetl název Být ráno sám je hřích, pochopil jsem, o co půjde, a byl jsem nadšený. Aranže písniček vytvořil Dan Hádl, já je nazpíval a deska je na světě.
Na albu je i virtuální duet s Hanou Hegerovou. Jak se tato nahrávka rodila?
Povolení od Hany Hegerové zařídil režisér Fero Fenič. Jednoho dne, nečekaně brzo od mé prosby, mi zavolal a řekl, že mám od paní Hany požehnání. Z jedné její starší nahrávky jsme použili její hlas, Dan Hádl natočil hudební základ a já ho nazpíval. A hlas paní Hegerové jsme potom do nahrávky domíchali. Následně jsme si po drobných úpravách rozdělili text. V písni zpíváme také spolu, byla to hezká spolupráce.
Štefan Margita v Paříži.
Duet s Hanou Zagorovou, vaší manželkou, se dal očekávat. Zajímavé je však spojení se Zlatou Adamovskou. Jak k němu došlo?
Se Zlatou jsme nazpívali duet, který původně natočila zpěvačka Dalida s Alainem Delonem. Když jsem jí zavolal, souhlasila. Prý i proto, že vždycky záviděla Jiřímu Bartoškovi duet s Marií Rottrovou Klíč ke štěstí. Potom přišla do studia, byla dobře připravená a brzy měla natočeno. A představte si, co se pak stalo. Tu písničku jsem asi dvacet let neslyšel v žádném rádiu, ale když jsme ji ve studiu dotočili a šli se Zlatou Adamovskou do restaurace, zrovna ji hráli. To je osud.
Překvapivé je i spojení s Mirem Žbirkou v jeho písni Jesenná láska.
Původně jsem chtěl zpívat jeho Atlantidu, ale pak jsem v taxíku slyšel Jesennou lásku. Uvědomil jsem si, jak je nádherná. Spojil jsem se s ním a on se ptal, jak ji budu zpívat, jestli operním způsobem. Vůbec si neuměl představit, jak ji natočím. Chtěl slyšet aranžmá, a když jsem mu nahrávku poslal, za dva dny přišel do studia a natočil svůj part. Dokonce mě na základě této spolupráce pozval na turné. Já ho ale musel odmítnout, protože jsem měl jiné závazky.
Šansony na desce operně nezpíváte. Jak je tedy prezentujete?
Jinak. Dan Hádl mi řekl, že v některých místech operní techniku použít mohu, ale kdybych měl například tímto způsobem zpívat písničku Být ráno sám je hřích, určitě bych jí uškodil.
Když jsem zpíval ve studiu, měl jsem úžasný pocit z toho, že mohu recitovat, mohu při zpěvu trochu chraptět a nemusím tolik myslet na techniku, naopak mohu být zcela svobodný. Patos je pro šanson důležitý, ale nesmí ho být moc.
A nechal jsem si poradit. Hanka Zagorová mi při natáčení písničky Máma, kterou u nás předtím natočila Marie Rottrová s českým textem Jiřiny Fikejzové, řekla, že v ní nesmí být patos, ale konstatování. Třeba si prý lidé po jejím poslechu uvědomí, že se svou mámou nemluvili půl roku, zvedou telefon a zavolají jí.
Chcete svým albem v Čechách šanson popularizovat?
Na to jsem nepomyslel, spíš je to pro mě srdeční záležitost. Příští rok ale chceme připravit k albu turné. V malých sálech, protože do nich šansony patří.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: