Článek
Galakoncertu, který v přímém přenosu vysílala ČT art, se zúčastnili rovněž maďarský premiér Viktor Orbán a členové pražského diplomatického sboru.
Pohnuté dějiny operního domu, který se po rekonstrukci za 1,3 miliardy korun vrátil do původní podoby, včetně doplněných bust na průčelí, obrážela dramaturgie večera v režii Alice Nellis a pod taktovkou hudebního ředitele Karl-Heinze Steffense. Poprvé měli diváci možnost spatřit repliku původní opony Eduarda Veitha ze scénografické dílny Martina Černého, která se po roce 1945 ztratila a byla vytvořena podle fotografie.
Také komentář spisovatele Pavla Kohouta si pohrával s myšlenkou magické opony, která se zdvíhá a zavírá nad jednotlivými historickým kapitolami tohoto národa a města. Vybrané operní árie, ansámbly a předehry symbolizovaly klíčové momenty v historii této divadelní budovy, připomínaly světové či české premiéry, mimořádné inscenace, slavné pěvecké, dirigentské a režisérské osobnosti, anebo hostování významných zahraničních operních scén.
Působení dirigenta Karla Mucka, který jako první zvedl taktovku v tomto stánku múz 5. ledna 1888 při provedení Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, připomněla předehra k tomuto veledílu. Lze se těšit, že celou operu uslyšíme na této scéně letos v listopadu. Světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Mirandolina uvedenou v květnu 1959 na této scéně připomnělo orchestrální Satarello odehrané ve svižném tempu.
K vrcholům galavečera patřilo vystoupení mladé norské sopranistky Lise Davidsenové, která přednesla Alžbětin vstupní zpěv z prvního dějství Wagnerova Tannhäusera, Lízinu něvskou árii z Čajkovského Pikové dámy a zaskočila za onemocnělou Emily Magee v partu Leonory v závěrečné scéně Beethovenova Fidelia.
Finále ze třetího dějství Smetanových Braniborů v Čechách připomnělo poválečnou historii Opery 5. května, kdy umělecký kolektiv sdružený kolem režiséra a dirigenta Václava Kašlíka inscenoval tuto operu, umístěnou tehdy architektem Františkem Trösterem na pomyslný hákový kříž.