Článek
Mluvit o stáří by však bylo v případě první kapely poněkud neuctivé, protože Dybbuk tvoří pětice dam. Ale čert to vem, vždyť, jejich živelný rock s přesahy, někdy do punku, jindy třeba do alternativy, neztratil ani po letech sympatickou kousavost a sebeironii.
Vystoupení kapely Garáž (tehdy) - Garage (dnes) evokovalo doby, kdy byla populární kapelou a její frontman Tony Ducháček plnil roli srdcerváče fanynek nejen v prvních řadách pod pódiem. Co na tom, že dnes má spíše image fotbalového trenéra Karla Jarolíma než dekadentního rebela procházejícího berlínskou zdí. Skladby Má jí má, Medow, Berlín nebo Podvlíkačky vypustily džina vzpomínek z lahve.
A to i těch negativních, protože jednoho z tanečníků pod pódiem ochranka nemilosrdně posadila mezi ostatní. Stejně jako tomu bylo v raných dobách rock´n´rollu, kdy pořadatelé trvali také na publiku trůnícímu na židlích.
Každý den je to jinak
Několik písniček skupiny Garage složil Milan Mejla Hlavsa, zakládající člen a baskytarista The Plastic of the Universe, která na festivalu hrála také. Ačkoli v ní v současnosti působí z klasické sestavy už jen saxofonista Vratislav Brabenec a klávesista Josef Janíček, zní kapela jako pravý nefalšovaný underground stále. Písně o tom, že prší víc nežli se sluší, chcíplém kanárkovi či výrobci léků Spofa si dokázaly najít moderní zvuk, ale ono zvláštní napětí z doby temna si v sobě ponechaly.
Skupina Jasná páka vygradovala druhý beatfestový večer.
Rozjetou mašinu připomínal klenot tehdejší nové vlny Abraxas. I když se kapela oproti původní sestavě smrskla na trio a vokál obstarával místo Miroslava Imricha Slávek Janda, neubralo jí to na aktuálnosti. Fakt, že každý den je to jinak, platí dnes stejně jako tehdy.
Důstojnou tečkou na závěr byl set Jasné páky. Zpěvák a kytarista Michal Ambrož vyzval lidi, aby vstali z vypolstrovaných židlí a šli pod pódium. Ti se nenechali pobízet a také díky tomu měla kapela skvělou atmosféru. Pod kotel kromě dvou rtuťovitých zpěvaček přikládal vydatně i zpěvák a fyzický básník Petr Váša. S bujnou rozevlátou kšticí připomínal mýtického bojovníka. Písně Špinavý záda, Paralet nebo Badys zpívali lidé slovo od slova a Váša mohl klidně stát a jen dirigovat. To by ale nebyl on, takže vlál po pódiu a skláněl se co chvíli k nataženým rukám z pod pódia.
Když v závěru věnoval Ambrož píseň Pal vocuď všem komunistům a jejich agentům naplnil se definitivně onen pomíjivý, ale přesto zásadní, pocit vzájemného spiklenectví.