Článek
Po knihách věnovaných nacistům žijícím pod ochranou nebo Lídě Baarové či Barrandovu pod hákovým křížem jste vydal Strážce brány, příběhy plné záhad. Proč?
Souvisí to, řekl bych, s mým životem. Hodně času jsem věnoval sportovně náročným expedicím, toulal jsem se po velehorách, po mořích a podobně. A prožil podivné situace, o nichž se říká, že jsou to věci mezi nebem a zemí. Nechtěl jsem je publikovat. Vždycky, když jsem zažil málo vysvětlitelné události, říkal jsem si, že je to možná práce mozku, který v extrémních podmínkách podává mimořádný výkon. Spouštěcím mechanismem bylo natáčení v roce 1997 v podzemí Jihlavy, kde jsem připravil čtyři reportáže nazvané Jihlavský stín. Dával jsem si to do souvislostí a rozhodl se vše zveřejnit.
V podzemí jste natočil stín, který nepochybně nebyl váš. Jaký to byl pocit?
Divný, když to řeknu velmi kulantně. Byl tam i strach, ale strach z neznáma. Má to genezi, do Jihlavy mě nakonec přivedl zájem o nacismus. Začalo to ve Stuttgartu, kde jsem potkal člověka, který za války sloužil v Iglau, v Jihlavě, a vyprávěl mi, že tam v roce 1940 přijela skupina vědců a prováděla přísně utajené výzkumy. Četl jsem reportáže o tom, že se tam děje něco divného.
Dával jsem si to do souvislostí s tím, že nacisté byli posedlí okultními záležitostmi. Vytvořili dokonce jednotku zvanou Ahnenerbe (Dědictví předků). Můj režisér Pavel Dražan přišel s návrhem nocovat v podzemí a natáčet časosběrnou kamerou. Stále jsem věřil, že to byl můj stín. Když jsme se po třech měsících vrátili, utvrdil jsem se v tom, že ne.
Obávali jsme se to zveřejnit, ředitel naší televize měl za to, že nám lidé nebudou věřit. Kdybych však udělal nějaký podvod, tak se na něj dříve nebo později přijde a důvěra k veškeré mojí novinářské práci se zhroutí.
Jaké ponaučení jste si z rozplétání záhad odnesl?
Že jsou skutečně věci mezi nebem a zemí. Že není pravda to, že neexistují věci, které si neohmatáte. A třetí premisa je, že jsou věci, které je třeba vnímat s pokorou, nepřeceňovat je, ale zároveň se jim nevysmívat.
I pobyt v jihlavském podzemí vás přivedl k nacistické posedlosti mystikou. Proč byl Himmler tak posedlý bájnou říší Agharta?
Nejen Himmler, ale celý vrchol nacistického hnutí, kromě Hitlera samotného, který to znevažoval. Dnes nám to připadá zvláštní, ale oni tím žili. Sám Himmler se považoval za převtělení Jindřicha Ptáčníka. Hledali kořeny germánské rasy, která by měla být nadřazena druhým. Hledali tajemnou sílu země, vyslali několik expedic do Tibetu, věřili, že ovládnou nějakou mystickou sílu, která jim umožní ovládnout svět.
Žil tím i Rudolf Hess, který měl přezdívku Egypťan, hodně se o to zajímal Otto Skorzeny, známý jako vojenský profesionál, byť také válečný zločinec. Málo lidí ví, že podnikal výzkumy u nás, dvakrát na Blaníku.
Co hledali na Blaníku? Spící české rytíře?
Existuje tu tajemství, výrazné soustředění energie. Známe báji o rytířích, ale i příběh pána z konce 19. století, který se tam ztratil a vrátil se po osmi letech a přitom tvrdil, že tam byl jen dva dny. Podle vyprávění jeho potomků se vrátil ve stejném oblečení, jako odešel. Lidé, kteří se záhadami zabývají, říkají, že porušil něco jako zákonitost časoprostoru. Neznamená to, že tomu věřím, ale jsem přesvědčen, že existují věci, kterým nerozumíme a jsme na ně krátcí.
K „záhadám“, které jste pomohl odhalit, patří místo, kde zemřel letec de Saint-Exupéry, autor Malého prince. S jakými pocity jste odlétal z míst kolem Korsiky, kde byl sestřelen?
Souvisí to s mým dalším zájmem, že rád odhaluji záhady literárněhistorického charakteru. Po konci Exupéryho pátrám vlastně dvacet let. Byl to člověk, který měl moc přátel, obdivovatelů, ale topil se ve strašných depresích. Hodně emotivní bylo setkání s německým letcem Horstem Rippertem, který plakal, když se dozvěděl, koho vlastně sestřelil, protože jeho knihy miloval.
Píšete, že Malý princ je plný tajemství a jinotajů. Které vás trvale oslovují?
Existuje velká skupina lidí, která má dokonce svůj klub a tvrdí, že Exupéry nezemřel, ale odešel z naší civilizace pryč. Je to zvláštní knížka, v níž nacházíte stále něco nového. V závěru se loučí Malý princ s pilotem a říká: „Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda.“ Vlastně tam říká, že jsou lidé, kteří dostanou šanci žít věčně. To jsou lidé jako Exupéry, Jack London, opravdu žijí věčně.
V závěru citujete duchovního z Istanbulu, který vám řekl: „Každé tajemství má svou bránu, každá taková brána má svého strážce a každý takový strážce má v rukou náš osud.“ Jaký „díl“ našeho osudu připadl právě vám?
Věřím na osud, který se dá korigovat. Říkám si, že můj život je dar, který nesmím promrhat. Naopak ho smysluplně naplnit.
