Článek
Jako vše na světě je to dílem dobře, dílem zle. Všechny minulé společnosti se životem mnohem více manipulovaly a zacházely s ním daleko nešetrněji nežli přítomnost, zvláště evropská. Celý kontinent se tak jakýmsi způsobem mění ve skansen - veškerá činnost jako by se upírala na správu a opravy jsoucího.
Představíme-li si třeba selský statek před dvěma sty léty, tj. za napoleonských válek, vznikem i zánikem se to tam jen hemžilo - celé hejno dětí se popelilo na dvorku a řekněme právě utloukalo ptáčky vybrané z hnízda. Jeden z jejich sourozenců zároveň umíral na nějakou infekci a nejstarší bratr nedávno padl ve válce, zplodiv ještě nedaleko fronty nelegitimního potomka. Hospodyně, sama gravidní, zařezávala slepici, jiná slepice ovšem už seděla na vajíčkách. Hospodář právě kdesi v skrytu sváděl, či z dnešního hlediska spíše znásilňoval, některou z děveček, což chápal jako své samozřejmé právo. Nebylo zcela jasno, zda táhnoucí armáda statek, celý dřevěný, nevydrancuje a nevypálí do základů a jeho obyvatelé stěží zachrání holý život.
Po uplynutí dvou set let skýtá tentýž grunt zcela jiný obraz: na tomtéž půdorysu stojí zděná, vzorně upravená stavba zdobená pelargóniemi, majitelé, v jedné linii snad potomci těch původních, pracující a žijící ve vzdáleném městě, sem zajíždějí jen na víkendy. Jsou dosud bezdětní, ač jim už pomalu táhne čtyřicítka, zato vybaveni dvěma psy, kteří se těší soustředěné veterinární péči, ale jsou sterilizovaní. Nic nevzniká ani nezaniká, vše jen, pokud možno co nejdéle, trvá.
Stav před dvěma stoletími bychom dnes chápali jako brutální a děsivý. Z určitého aspektu právem - kolotoč tělesného chtění, gravidit, porodů a vysoké dětské úmrtnosti, u chudých vrstev podmíněné zejména nouzí, vytváří stav, který je nepochybně potřebný vykoupení a spásy a dává nám pochopit zbožnost minulých ér (že lidská bída je jaksi hlubší a univerzálnější a ani my na tom nejsme o moc lépe, je už kapitola jiná).
Buddha a další myslitelé viděli jako žádoucí se z tohoto začarovaného kruhu vyvázat a ne nadarmo je buddhistickým mnichům zakázáno nejen rozmnožování, ale i zemědělství - veškerá proliferace, bujení, rozmnožování života je překážkou na cestě ke kýženému vyvanutí. Vynálezci hormonální antikoncepce a podobných prostředků uskutečnili jakousi světskou variantu téhož - poprvé v dějinách odpřáhli sex od rozmnožování.
Sledujeme-li vylidňování Evropy, je těžko se nerozpomenout na Joachima da Fiore a jeho koncepci Třetího věku, zasvěcenou Duchu svatému a vyznačující se všeobecným mnišstvím (nenechme se mýlit, monastické tendence primárně potlačovaly právě rozmnožování, sexualitu jen jako prostředek k tomuto cíli). Jako by se "zlidovělý" buddhismus obecně šířil.
Je zajímavé, že zcela obdobně jako s lidmi se zachází i s oblíbenými zvířaty typu domácích mazlíčků, se stavbami i s krajinou jako celkem. Zatímco na přelomu století se mělo za správné "zchátralé brlohy" pražského židovského města strhnout a krom nejkapitálnějších památek nahradit tehdy moderní zástavbou, dnes by se takovýto čin chápal jako barbarský. Země se mění v cosi jako památkový úřad, lhostejno, zda opravujeme chátrající blok měšťanských domů, stárnoucího občana či vhodným managementem udržujeme rezervaci s loukami a rybníčky.
Místa vznikání a zanikání se ukrývají - nejen porodnice a "umírací" oddělení nemocnic, ale také velkochovy hospodářských zvířat a jejich jatka, kde se masově rodí, krátce a bídně žijí a posléze v skrytu umírají, aby se stala třeba konzervami pro ta, co "jsou na očích" a mají svůj pečovatelský aparát podobný lidskému. Trochu podobně tomu bylo na některých posvátných místech starého Řecka, třeba na ostrově Délu, kde se nesměl nikdo narodit ani zemřít (taková byla přece atributace bohů - byli věčně trvající).
Eutanazie - "dobrá smrt"
Paralelně se vynořuje problém eutanazie, byť toto slovo, znamenající "dobrou smrt", je trochu podobným eufemismem jako nacistické Endlösung či Sonderbehandlung. V praxi se jedná o otázku, zda je nutno za každou cenu dodržovat jeden poměrně úzce vykládaný aspekt hippokratovské přísahy (na ty ostatní se mnoho nedbá) a udržovat všemi technickými prostředky naživu i lidi, jejichž životní boj je již nenávratně ztracen.
V našem prostředí mám na mysli zejména sešlé starce, neboť ze zkušenosti na svých blízkých vím, že výsledek se často podobá více mučení nežli čemu jinému. Eutanázii bývá zvykem rozlišovat na pasivní (nenasazení všech prostředků) a aktivní, v podstatě asistovanou sebevraždu těch, kdož si to opakovaně přejí. Nizozemsko, které šlo v rozmanitých kulturních inovacích vždy na čele, už takovouto možnost připouští a pro sebe samého doufám, že budu mít jednou možnost potupnému konci mezi aparáty na vlastní žádost ujít.
Bylo by možná pěkné jako kultura takto pozvolna vyvanout v heroickém a marném boji o sebezakonzervování, ale praktické aspekty jsou jiné povahy. V sociálním státě evropského typu došlo nejen k výše zmíněnému odpřažení sexu od rozmnožování, ale také zajištění ve stáří od rozmnožování. Je to zhruba podobné, jako vyplácet paušální mzdu bez ohledu na to, zda člověk pracuje: to se ostatně vlastně také děje, byť trochu odstupňovaně. Nedojde-li v dohledné době k tomu, že by penze nad jisté nepatrné životní minimum sestávala z určité percentáže příjmu potomků (nikoli vyplývat z jejich pouhého počtu, systém by měl reflektovat "společenskou použitelnost"), evropská populace zkolabuje. Děti se nyní stávají nikoli rozumnou investicí, ale nerentabilním soukromým citovým rozmarem, brzdícím životní rozlet - mladí dynamičtí Bangladéšané už se ostatně s nulovými pořizovacími náklady tísní, aby nám mohli zajišťovat penze.
Je pozoruhodné, že konzervační tendence se vztahují na koniklece i selské baroko, na vlastní kulturu jako celek ne. Je evidentní, že společnost, která se není schopna obnovovat a co do lidských zdrojů se chystá žít parazitárně na jiných, je zralá na odpis. I když ono ani v tom příslovečném Bangladéši nic netrvá věčně a záhy nebude kde drancovat - i mimo Evropu populační exploze již opadá, byť s příslušným fázovým zpožděním. Je paradoxní, že sociální stát soustředěnou péčí společnost v podstatě rozložil. Vysoké odvody na každého zaměstnance sice úžasně zvyšují produktivitu práce, ale zároveň stále redukují počet pracovních míst a činí občana ve společenském soukolí postupně zbytečným - jak krásně by ostatně bylo ve státě bez lidí, s nimiž je nepochybně ze strany státní moci nejvíce problémů.
Je známým paradoxem, že čím méně se něco v reálu činí, tím více se o tom mluví. Není to jen záležitost licoměrnosti, ale i psychologického principu kompenzace, kdy to, co v našich životech chybí, přivádíme na přetřes alespoň slovně. Žádná doba tolik nediskutovala o otázkách života, rozmnožování a smrti jako ta přítomná (autor tohoto článku se nepokládá za výjimku, je spíše dokreslením obecného pravidla), a to jak na rovině masmediální, tak na rovině vědy, kde se neustále přetřásají a popularizují rozmanitá sociobiologická témata, nahrazující rozprávkami o sobeckých genech životní praxi.
V moderní době strádají tradiční rodinné vazby
Je zajímavé, jak hojně se například i církve v posledních desetiletích zaobírají tématem rozmnožování a antikoncepce - kdy jsme naopak slyšeli poslední kázání třeba o závisti, nepochybně kapitálním hříchu? Kampaně na "záchranu a podporu" rodin jsou v podstatě jen kosmetikou za stavu, kdy došlo k jevu od paleolitu bezprecedentnímu - vymizení dělby práce mezi oběma pohlavími.
Celá věc má ještě jeden háček. Zdá se, že obrovská energie, kterou Evropa 19. a 20. století investovala do technologie i kultury, z části pochází z destrukce tradičních vazeb, společenských i rodinných. Celá literatura tohoto období by se dala shrnout pod hlavičku "jak jsem se vzpíral tradičnímu řádu", přičemž za pravdu vždy dostanou ti vzpírající se. Kdo žije v řádu, řádně, koná také v rámci něj věci řádné, ale nikoli věci mimořádné, kterých si mimořádné civilizační nasazení žádá. Dobře je to vidět v tradičních společnostech, například islámské, které nás sice udivují neproblematičností tradičního rodinného fungování, ale jsou z našeho hlediska na štíru s technologiemi i originalitou.
Drastičtěji než na Evropě je povaha tohoto procesu vidět na Číně, protože tam probíhal rychleji a z části "po zlém" - obrovský ekonomický výbuch přítomné doby je nepochybně zapříčiněn množstvím "volné energie" uvolněné rozbitím tradice "kulturní revolucí" a tradiční rodiny politikou jediného dítěte. Mít oboje, tradici s tradiční rodinou i raketový růst, je jaksi těžko možné a nářky nad rozkladem rodiny jsou podobné nářkům nad ubýváním benzínu v nádrži auta. Sociální stát tento rozklad zčásti urychluje, z části už bez něj nejsou postindustriální společnosti ani myslitelné, tak jako se "industriální" slepice nerozmnoží a nevyrostou bez umělých líhní a odchovných baterií s rafinovanými krmnými směsmi. Kruh je do značné míry začarovaný.
Není zajisté divu, že všestranné individuální sebeprosazování v konzumní společnosti vede k rozvodům - je spíše s podivem, že jich není více. Okolnosti si možná vynutí, aby byly cennější majetky a možná i jednotlivé děti "adskribovány" jednomu konkrétnímu z manželů už od samého počátku a předešlo se katastrofám při jejich dělení v nevůli.
Zkrácená verze původního článku
