Článek
Kurátorka Martina Vítková rozdělila expozici na dvě autonomní poloviny. V menším sále jsou zařazeny nejstarší autorovy kresby z Ostravska. Jako rodáka z Orlové ho velmi inspirovalo industriální prostředí dolů, možná proto ho celou dobu zajímaly jednoduché geometrické tvary připomínající konstrukce těžebních věží.
Ačkoli tvůrce tvrdil, že jeho cílem vždy bylo hledat jiné přístupy a akcentovat odlišnosti, jedno mají všechna díla stejné, totiž snahu redukovat tvar, tak aby výsledný dojem byl co nejvíce vizuálně sdílný. Třeba u prací pro Pohádky pro obě uši je patrná jeho práce s dynamikou figury rozličných zvířat. Liška nebo kočka jsou zobrazeny několika tahy s akcentem na jejich pohyb a také výraznou barevnost. Připomínají dětskou kresbu, aby obrázky byly dětskému čtenáři co nejbližší.
U ilustrací pro dospělé (třeba Šeptání noci nebo Pan Theodor Mundstock) si Kolíbal často vystačí jen s tmavě fialovou nebo černou barvou. Figury jsou v tomto případě pojaté jako shluk lineárních čar, který vytváří výsledný obrazec. Potemnělé barvy mají symbolizovat vážnost knižního děje.
Stanislav Kolíbal pracuje především s redukcí tvaru (Stavba č. X., 1991).
Druhý sál hostí reliéfy, nástěnné malby, a hlavně prostorové objekty. Dřevěné skulptury pracují také s výraznou redukcí tvaru, v tomto případě jde Kolíbal až na dřeň, k samotné geometrické podstatě. Díla evokují prastaré labyrinty a velkoplošná nástěnná malba (jeden z návrhů podoby stanice metra Novodvorská z roku 2020), rozprostírající se nad nimi, dojem tajemnosti podtrhuje. Minimalistický styl – propletené modré, červené a černé linie, které se atakují ostrými hroty – evokuje magické obrazce pravěkých kultur.
Ovšem nejsilnější zbraní Stanislava Kolíbala je fakt, že nechává pozorovateli do široka otevřená zadní vrátka. Díky tomu si může každý, má-li k tomu dostatek imaginace, vytvořit vlastní klíč k pochopení jeho děl.
