Stand-up komik Jim Jefferies: Za Obamy byly pro komiky lepší časy

Od nějakých čtrnácti let. Tehdy jsem stand-up komiky sledoval v televizi. Ještě nebylo možné si jejich vystoupení pustit kdykoli jako dnes, a tak si pamatuji to vzrušení, když se objevili ve večerní televizní show. Přál jsem si vyzkoušet jejich roli, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych jednoho dne mohl mít mezinárodní úspěch. Můj cíl byl dostat zaplaceno. Všechno ostatní, co se mi povedlo, je jen třešnička na dortu.

Míval jsem to daleko raději. Nejsem velký fanda cestování, ale když se mě lidé ptají, čím se živím, říkám, že létáním. To je pro mě největší práce. I když jsem říkal, že byl můj cíl dostat zaplaceno, dnes už bych na pódium lezl klidně každý večer v týdnu i zadarmo.

Ostatně to občas dělám. Ve volném dni nebo před vystoupením vyhledám klub, v němž je zrovna večer otevřený pro ty, co si to chtějí zkusit, a zastavím se tam. Ale samotné přesuny nenávidím, a za ně s radostí beru plat.

Myslím, že až budu starý a ohlédnu se za tím vším, docením, co jsem prožil a co jsem všechno viděl. Nevadí mi destinace, rád vidím nová místa, za nové zážitky to vždy stojí. Jen nemám rád nástupy do letadel, vlaků a autobusů.

Každopádně se moc těším do Prahy, kde jsem byl jako čerstvý dvacátník na malé dovolené, kterou jsem celou strávil podnapilý. Nyní si město hodlám užít znovu a střízlivý, takže konečně objevím jeho proslulou krásu.

Silný byl návrat do Sydney, kde jsem vyrůstal. Vystupoval jsem ve velké aréně, přišel můj otec a přátelé. Nikdy neviděli, jaký mám za oceánem úspěch, takže bylo dojemné je tam mít. Stejně tak pro mě bylo nezapomenutelné vystoupení v Jižní Koreji.

Bylo první z asijského turné a dostalo mě, že na něj přišli lidé. Ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo, že někdo z kterékoliv asijské země bude vědět, kdo jsem. V tom je obrovská síla Netflixu a internetu. Je neuvěřitelné, že někdo v tak vzdálených zemích zná mé vtipy.

Reportáže z terénu jsou nejoblíbenější součástí televizní práce. Nemyslím si, že jsem novinář, jen se snažím vtipným způsobem představit svůj pohled na některé závažné problémy, což dělám i ve svých živých vystoupeních. Na prvním místě je pro mě ale humor.

Ve své show na to mám celé oddělení, které mi pomáhá. Příprava funguje tak, že naplánuji turné a pak hledáme, co by pro nás v daných lokalitách mohlo být zajímavé. Mám lidi, kteří za mě udělají rešerši. Navrhnou třeba, že v Jihoafrické republice a Hongkongu by bylo dobré se zaměřit na šílenosti, které se dějí kvůli tomu, že existují lidé, kteří chtějí jíst polévku ze žraločích ploutví. Nebo o problémech, které se řeší na hranicích mezi Jižní a Severní Koreou.

Přijdou se třiceti až padesáti nápady a společně vybereme pár nejlepších, které zpracujeme. Sám bych tolik témat vymyslet nedokázal. Nejsem zase taková hlava, abych někam letěl a hned věděl, o čem chci mluvit.

Velmi jsem prožíval rozhovory s dívkami, které prošly dětskými domovy v Los Angeles. Dozvěděl jsem se, kolik mladých lidí končí kvůli nedostatkům v systému na drogách, ve vězení, na ulici či u prostituce. Byl jsem naivní, nevěděl jsem, jak hluboké jsou v této oblasti problémy. Hodně mě to zasáhlo. Když jsme dotočili, věnoval jsem peníze na charitativní účely v této oblasti.

Myslím, že mou prací je pohybovat se přímo na oné hranici. Nejde mi o to, ji záměrně překračovat, ale samozřejmě hazarduji a občas se za ni dostanu. To riziko je podle mě přímo v popisu naší práce. Někdy se stane, že to nevyjde a lidé na mě bučí, ale to je v pořádku. Jindy to zase klapne. Mým záměrem nikdy není vtipem lidi naštvat, mým cílem je vždy je rozesmát.

Občas selžu, jindy mám úspěch. Nepřestanu ale riskovat proto, že se to občas nepovede. Stejné je to i v jiných profesích. Sportovce lidé také občas nařknou, že překročil nějakou čáru. Jeho cílem ale bylo dát gól, ne se nechat vyloučit.

Moc si to nepřipouštím. Jako komik se kvůli odezvě publika prostě nesmíte moc strachovat. Nesmíte začít přehodnocovat, co byste chtěl říct, ale musíte se snažit odhadnout jeho reakci. Navíc je třeba si uvědomit, že když lidé přijdou na show, je to většinou proto, že už váš humor znají a mají ho rádi. Není se tedy tolik čeho bát.

Co připadá vtipné mně, většinou připadne vtipné i jim. Často se naštvou, když nepochopí, že není můj záměr je naštvat. A je třeba si uvědomit, že na pódiu to nejsem tak úplně já sám za sebe. Vstupuji do role, která je většinou daleko vtipnější, než jsem já sám.

Na začátku bylo snadné si z něj dělat legraci. Nyní už ale v mé televizní show o Trumpovi skoro nemluvíme. Začalo to být únavné. Všichni víme, že je kašpar, a všichni víme, že se nechová příliš státnicky. Podobné to bylo na konci prezidentství George W. Bushe.

Za Obamy byly pro komiky lepší časy. Když chcete ve svých výstupech hovořit o politice, je třeba najít vlastní úhel pohledu, najít něco jedinečného. Hovořit o Trumpových hloupých výrocích, příšerných vlasech a oranžové kůži není originální, to svede každý.

Rád hledám vtipy na místech, kde je náročnější je nalézt. Užitečnější než neustále mluvit o tom, jak je Trump hrozný, bude, když se demokratům podaří najít někoho lepšího.

Být komikem pro mě bylo vždy na prvním místě, ale bál jsem se toho. Myslel jsem, že to nedokážu. Jako operní zpěvák nebo muzikant zaměřený na klasickou hudbu jsem mohl mít solidní stabilní zaměstnání podporované státem. To byl můj záložní plán.

Ve škole jsem nebyl na nic jiného extra šikovný. Ale ve skutečnosti si myslím, že kdybych nebyl komik, prodával bych mobilní telefony, což jsem svého času dělal.