Článek
V autorčině režii měla premiéru v říjnu 2001 na velké scéně bělehradského Národního divadla, na jehož repertoáru je už třetí sezónu. O rok později měla premiéru v Chicagu v USA, v divadle Oakton Community. Nedávno hru přeložil do němčiny známý spisovatel Milo Dor a o její uvedení se zajímá několik rakouských a německých divadel. Do češtiny ji přeložila Pavla Frýdlová, která pro Salon vedla s Vidou Ognjenovič rozhovor a vybrala ze hry krátkou ukázku.
Co vás k Milevě Marič-Einstein přivedlo?
Ještě jako studentka gymnázia jsem slyšela příběh o dívce ze srbského městečka Titel, která byla koncem 19. století přijata na curyšskou Polytechniku jako jedna z prvních žen v dějinách této prestižní vysoké školy. Tam se seznámila s Albertem Einsteinem a provdala se za něj.
Nejprve jsem tomu nevěřila, myslela jsem si, že je to jedna z našich lidových povídaček - u nás je kolektivní fantazie velmi rozvinutá - a nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Ostatně mě tehdy víc zajímali Beatles a Rolling Stones než příběh o tom, jak se někdo v 19. století za někoho provdal. Teprve později, po návratu ze studií v USA, jsem měla možnost si o tom i něco přečíst.
V Bělehradu se koncem šedesátých let objevila kniha o Milevě Marič-Einstein. Napsala ji bělehradská profesorka matematiky Desanka Trbuhovič-Gjurič, která šla během svého pobytu ve Švýcarsku po jejích stopách. Tehdy jsem začala shromažďovat materiál o té zvláštní ženě a Mileva se stala mou hrdinkou.
První verzi hry jste napsala už v sedmdesátých letech, ještě předtím než byly publikovány dopisy Milevy a Einsteina, z nichž vyšla najevo existence jejich nemanželské dcery.
Začátkem sedmdesátých let ode mne bělehradská televize objednala hru právě na základě knížky profesorky Trbuhovič. Neměla jsem v té době k dispozici dost údajů, takže to byla vlastně pouhá skica o Milevině životě. Teprve když byl otevřen princetonský archív Alberta Einsteina a když se objevil soubor dopisů, rukopisy jeho prvních prací a jeho četné biografie, napsané na základě archívních dokumentů, teprve tehdy začalo mé skutečné bádání a teprve pak jsem mohla napsat opravdovou divadelní hru.
Jaká podle vás Mileva Marič byla? Co jste se o ní všechno dozvěděla?
Byla to nevšední, velmi komplikovaná osobnost. Cílevědomá a vytrvalá dívka z provincie, přitom odhodlaná rozbít všechny bariéry, ostýchavá, až k sebezničení oddaná své první a jediné lásce, rodině, dětem. Odvážná buřička na jedné straně a téměř bezmocná oběť svých citů na straně druhé. Narodila se s luxací kyčelního kloubu - s tím si tenkrát neuměli lékaři poradit - jako nejstarší ze tří dětí v rodině velmi liberálního, dobře situovaného důstojníka rakouskouherské armády, který měl ambice nechat studovat i obě dcery a nejen syna, jak bylo tehdy zvykem.
Vyrůstala jako dost osamělé dítě, pod něžnou rodičovskou ochranou, byla často nemocná. Dalo by se říci, že v jejím dětství a dospívání převažovala přesnost a preciznost nad hravostí a improvizací, a zdá se, že taková zůstala - nejprve jako úspěšná studentka, pak jako mladistvá láska a manželka kolegy, budoucího geniálního fyzika, a potom jako žena surově pronásledovaná osudem, obklopená smrtí - otce a matky, mentálně chorými - sestrou a synem, matka starající se sama o své děti - rozvedená, zapomenutá, osamělá po zbytek života.
Diskuse o Milevině přínosu Einsteinově teorii relativity, které probíhaly v osmdesátých a devadesátých letech, pomalu uhasly, aniž by Milevě v dějinách vědy připadlo nějaké odpovídající místo. Není to vůči ní nespravedlivé?
Bohužel i ve všech encyklopedických heslech o Einsteinovi je jeho první žena sotva vzpomenutá, přestože byla zároveň i jeho kolegyní a spolupracovnicí. Nepomohla jí ani skutečnost, že na několik desetiletí byla jedinou ženou, která řádně studovala na curyšské polytechnice. Když už se tu a tam jméno Milevy Marič objeví, pak jen někde mezi řádky jako jméno Einsteinovy ženy, ale většinou ani to ne. Své vlastní místo v žádné encyklopedii nemá. O jejích vědeckých výsledcích vlastně neexistují téměř žádné záznamy. Podle všeho byla jeho velmi aktivní spolupracovnicí a odborným partnerem v diskusích, velmi ho podporovala a dodávala mu odvahy svým nezlomným přesvědčením o jeho velkém talentu. Pokládala to za dostatečné a ani se pracovat samostatně nepokoušela.
"Wir sind beide ein Stein," řekla jednou, hrajíc si se slovní hříčkou ze společného příjmení. Později se ukázalo, že ona nespravedlivě zůstala jenom ein Stein, a on se stal Einsteinem. Přečetla jsem hodně textů o tom, jak prý vlastně Einstein ukradl její myšlenky, jak mu ona jako matematický génius vybudovala základ teoretického výkladu, jak skutečným tvůrcem teorie relativity je ona a tak dále.
Myslím si, že je to chybná obrana její osobitosti i jejího talentu. Nebyla tvůrkyní Einsteinovy teorie, ale jeho spolupracovnicí při výzkumech a horlivá a bezvýhradná podpora od člověka, který jako odborník rozuměl tomu, co dělal, Einsteinovi velmi pomohla. On si to ale dostatečně neuvědomoval, a to mu je třeba mít za zlé. Neuznal její nenahraditelný podíl na svém ohromném objevu, tím spíše, že i ona byla fyzik, a to v době, kdy se fyzice věnovaly sotva tři čtyři ženy na celém světě. Takže je přehnané říct, že ji vykradl - on ji opomíjel a podceňoval. Jednoduše nepokládal její úlohu za něco výjimečného, protože byl přesvědčen, že její pomoc je něco, co se rozumí samo sebou a co není třeba zdůrazňovat, vždyť je zcela přirozené, aby ženy mužům pomáhaly, ale pouze jako pomocný, doprovodný hlas. Fakt, že jeho žena přitom byla vzdělaným fyzikem, pokládal za svou přednost, ne její.
Myslíte si, že se od té doby hodně změnilo?
Přece jen jsme v tomto směru udělaly pokrok. Když vezmete do rukou stará vydání encyklopedií Britannica, Mayers Lexicon nebo Brockhaus, najdete v nich sotva stovku žen, a to jsou většinou panovnice, sem tam nějaká spisovatelka, herečka nebo sufražetka. Vlastně jsou to všechno výjimky. V nových vydáních je to podstatně jinak, žen je v nich stále víc. Svědčí to o tom, že obory lidské činnosti nejsou už tak striktně rozděleny na ženské a mužské, takže ženy tu a tam dosáhnou úspěchu i v doménách dříve výhradně mužských.
A za druhé je nyní více vnímán podíl žen na všeobecném chodu života. V rozvinutých společnostech nazrála doba pro nuance, pro práva na svobodnou volbu, na různost, na větší možnosti. Změnilo se toho dost, ale ne všechny změny jsou pozitivní. Univerzity jsou otevřené všem, to je pravda a to je významný zisk. Mám ale například několik přítelkyň v Americe. Pracovaly a vydržovaly své muže na studiích medicíny, která se těžko studuje při práci. Brzy po dokončení studií manželé doktoři odešli svou cestou, vstříc kariéře a dobrým platům, a zanechali své nyní už bývalé ženy, ať si poradí, jak umí. Milevin případ není ani dnes vzácný.
Jste víc než dva roky velvyslankyní Srbska a Černé Hory v Norsku. Jaký vidíte nejpodstatnější rozdíl v postavení žen ve Skandinávii a v bývalých socialistických zemích?
Jako někdo, kdo přichází z bývalé socialistické země, kde práva žen nebyla i přes zděděný mačismus a patriarchální tradice tolik zanedbaná, vidím, že tato práva jsou ve Skandinávii přivedena na dosud nejlepší úroveň a stejně tak je tu i aplikují. Téměř všechny vážné požadavky ženského hnutí jsou zabudovány do zákonů a pravidel, počínaje sociálními a pracovními a konče gramatickými. Až se mi někdy zdá, že to vyrovnání v několika drobnostech skoro překročilo hranici mezi může a musí. Ale k tomu máme v našich zemích ještě hodně daleko.