Článek
Jste vystudovaná scenáristka a dramaturgyně. Co vás přivedlo ke psaní?
Ono by se dalo spíše zeptat, co mě přivedlo od psaní ke scenáristice. Povídky, básničky a kusy legračních románů jsem psala od mala. A když jsem byla ve třeťáku na gymnáziu, pozvala naše češtinářka na besedu do školy dva studenty scenáristiky.
Snažili se, chudáci, před dvaceti otrávenými holkami a na konci se vyčerpaně zeptali, zjevně špatně informováni, kolik z nás že chce jít na tu FAMU. Jenže nikdo nechtěl. Tak jsem se přihlásila, protože mi to bylo trapné a bylo mi jich líto. A také mi přišlo ze všech tehdejších možností studium scenáristiky nejblíž tomu, k čemu jsem od dětství inklinovala.
Spíš mi připadá zpětně zvláštní, že jsem na nějakých dvanáct let psát přestala. Měla jsem malé děti a říkala si, že je čas věnovat se jim.
Zachycujete ve svých knihách vlastní zážitky?
Myslím, že každý autor skládá své knihy částečně z vlastních zážitků více či méně přetavených pro účely příběhu. V knize Nonstop Eufrat jsem třeba použila své dávné dojmy z výzdoby katolických kostelů. A také své pocity po odchodu našeho blízkého kněze.
Ve Vytěženým kraji mám také asi dvě scény podle skutečnosti. Zcela autentický je třeba mostecký antikvář nebo vynálezce. A v Libkovické věznici byl zavřený můj tchán. Skutečná je také naprostá většina míst, která v knize jsou. Ale příběh jako takový je v obou knihách od začátku do konce smyšlený.
Spisovatelka Veronika Bendová.
Jak dlouho nosíte náměty v hlavě, než se dostanou takříkajíc na papír?
To je dost různé. Někdy pár dní, někdy pár let.
Vaše druhá kniha Vytěženej kraj se odehrává na severu naší země. Máte k těm místům, která v ní popisujete, osobní vztah?
Ano. Máme v Českém středohoří chalupu, na kterou jezdím celý život. Vždycky jsem tohle trochu cizokrajné sopečné pohoří milovala, přišlo mi, že je mé. Krušné hory mě také nějak zvláštně poutaly. Už od dětství, kdy jsem tam jezdila stejně jako má hrdinka na lyžařské zájezdy.
A při psaní knihy se to ještě všechno maximálně umocnilo. Když jedu po D8 a v jednu chvíli se přede mnou vynoří Středohoří, něco se ve mně úplně zatetelí.
Tato kniha se také dostala na seznam nejlepších knih roku 2019 na serveru Literatura.cz a je nominována na cenu Magnesia Litera. Co to pro vás znamená?
To bylo velké překvapení. Hlavně proto, že jsem ji psala tak dlouho, že se mezitím sever dostal díky filmům a seriálům do centra pozornosti a já si říkala rezignovaně, že už nebude nikoho zajímat.
Jak vůbec zvládáte psát, když máte pět dětí?
No, těžko. Vytěženej kraj jsem psala víc než čtyři roky, a přitom je to relativně útlá knížka. Mezitím se mi narodilo páté dítě a rok strašně málo spalo. To jsem nedokázala psát skoro vůbec. A navíc nás bydlí sedm v tři plus jedna v paneláku, takže klidu opravdu moc není.
Zavírám se s notebookem do kuchyně, do které ale neustále chodí členové mé rodiny pro šťávu, sušenku, rohlík, podpis do omluvného listu, pivo, talířek. Teď v karanténě už si jen každý večer opakuji páté přikázání: Nezabiješ!