Článek
Ve svých knihách šetříte větami, jdete rovnou na věc, vaše vyprávění je přímočaré. Proč vyznáváte tento styl?
Máte pravdu, nenajdete v něm žádné květnaté věty, není v nich toho moc navíc. Je to pro mé psaní přirozené a myslím, že pro žánr thrilleru i vhodné. Když jsem před lety psala humoristické novely, nakladatelé nevěděli, jak je prodávat. Byly podle nich příliš přístupné. U thrilleru je to ale v pořádku.
Čtete i vy sama takto napsané knihy?
Čtu knihy různých žánrů. Mám ráda podobně napsané thrillery i anglické viktoriánské romány, v nichž je někdy věta téměř nekonečná a obsáhne celý odstavec. Často je v nich třeba se na čtení opravdu soustředit. Dnes už ale na takové knihy nemá většina lidí trpělivost, chtějí jasnější a jednodušší sloh. Všimla jsem si toho už před lety, když jsem pracovala jako učitelka. Mládež takové knihy nebavily.
V literatuře jsem učila i o knize Pán much od Williama Goldinga, která se v Británii rozebírá ve školách už celá desetiletí. Pro žáky však byla příliš utahaná, měli pocit, že se v ní toho moc neděje. V dnešní rychlé době už nemají takovou trpělivost na čtení ani dospělí.
Znakem vašich knih jsou momenty překvapivých zvratů. Když začínáte psát, máte příběh promyšlený?
Nikdy neplánuji. Začínám psát a nevím, kdo bude vrah. Zápletky a zvraty vznikají organicky s ohledem na vývoj postav, který přichází stejně. Někdy jsem i já sama překvapená, co se v knize stane. Myslím si ale, že podvědomě mám ten příběh kdesi v mozku připravený. Jsou spisovatelé, kteří mají vše naplánované a k procesu psaní přistupují více vědomě. Já taková nejsem. Příběh ze mě plyne a já vlastně jen hlídám, aby v něm bylo vše logické, a nic takzvaně na sílu.
Když jsem napsala svůj první román, jeho redaktorka, jinak slavná spisovatelka, mi řekla, že vždy, když se mi v něm objeví konflikt, utíkám od něho. Poradila mi, abych to nedělala. Já si potom uvědomila, že se tak chovám i v životě, že od problémů utíkám, je mi to vlastní. Její radu jsem si však vzala k srdci a do konfliktů ve svých thrillerech jdu naplno.
O vašich knihách se píše jako o sousedských thrillerech. Co si o tom myslíte?
Podle mě to sedí. V mých příbězích hrají podstatnou roli vztahy v rodinách, v komunitách, v sousedství. Je to mé oblíbené prostředí. Ráda čtu špionážní thrillery, ale vím, že bych nebyla schopna žádný napsat, protože se obvykle dějí na velké vztahové i zeměpisné ploše. Má parketa jsou mezilidské vztahy v malých komunitách.
Shari Lapena při své návštěvě Prahy.
Děj vaší knihy Nepříliš šťastná rodina je přitom zasazen do Ameriky, země, ve které nežijete. Bylo pro vás jednoduché o ní psát?
Má kniha Manželé odvedle se odehrává v Torontu, ve městě, ve kterém žiju. Měla úspěch i v Americe a tamní vydavatelé se mě zeptali, jestli bych nechtěla napsat něco, co bude zasazeno do amerického prostředí. Byli přesvědčeni, že se to bude ve Státech lépe prodávat.
Vybrala jsem si tedy oblast, od které nežiju daleko, je kousek za kanadskými hranicemi. Dříve bych řekla, že lidé v Kanadě a Americe nejsou příliš odlišní, nicméně v posledních letech cítím, že se nůžky mezi nimi trochu otevírají. Přesto jsou vztahy mezi lidmi v sousedství všude podobné.
Hovoří vám vydavatelé do tvorby často?
Moc ne, protože ode mě očekávají knihy ve stylu, jímž se prezentuji. Neříkají mi, že by chtěli další thriller, ale zmíní se, že by bylo dobré, kdybych pokračovala ve stejné linii. Malinko experimentovat můžu, ale mělo by to být vyvážené, protože čtenáři mají od svých oblíbených autorů jasná očekávání. Tahle situace mi vyhovuje.
Kdybych se pustila do nějakého zcela jiného literárního žánru, psala bych pod jiným jménem.
V Evropě jsou velmi populární severské detektivky, které jsou specifické svou atmosférou. Mají něco typického i kanadské detektivky?
Řekla bych, že kanadská kriminální literatura nic tak charakteristického jako severská, která je i u nás velice populární, nenabízí. Kanadské detektivky jsou nicméně velmi rozmanité, stejně jako různé kouty naší velké země.
Pracovala jste v právním prostředí a učila ve škole. Proč jste se v polovině nultých let rozhodla psát knihy?
Práci právničky jsem neměla ráda. Myslím si, že obecně není pro ženy. Je to náročná stresující dřina, ke které jsem nikdy nenašla vztah. Chtěla jsem odejít, a tak jsem začala ve škole učit angličtinu. To mi vcelku vyhovovalo, ale když se mi narodily děti, byla nejlepší doba na to, začít psát. Byla jsem s nimi doma a na psaní měla čas i prostor. Nikdy jsem pak toho rozhodnutí nelitovala. Svůj nový život miluji.
Přijela jste na veletrh Svět knihy. Baví vás setkávat se se čtenáři a kolegy z literární branže?
Ano, baví. Je to součást mé práce a já navíc ráda cestuju. Byla jsem v Dubaji, Pekingu, v Evropě a jezdím samozřejmě i po Americe. Do Prahy jsem se moc těšila, protože jsem měla informace, že je krásná. A je to pravda, Toronto je proti ní nezajímavé. Těším se, až si dám v nějaké restauraci svíčkovou, těším se na smažák, jak tu říkáte jedné vaší specialitě, a také na zákusky. Ty jsou prý v Čechách skvělé.
Vaše jméno Shari Lapena nezní moc severoamericky. Jakou má historii?
Ta historie je velmi jednoduchá. Narodila jsem se jako Shari Mitchellová. Lapena se jmenuje muž, který pochází ze Španělska, a já si ho vzala za manžela. Jsem jediná Shari Lapena na světě, je to jedinečné jméno.
Může se vám hodit na Zboží.cz: