Článek
„Dřív náš zajímala společenská témata, dnes roste snaha šokovat,“ přemýšlí Blædel v lobby pražského hotelu, kde hovoříme u stolu, na němž leží tři knihy z její série o vyšetřovatele Louise Rickové a novinářce Camille Lindové. V pětimilionovém Dánsku se prodalo více než 2,6 milionu jejích knih.
Máte jako čtenářka nejraději detektivky?
Čtu řadu různých žánrů, ale jako dítě jsem měla dyslexii a četla hodně detektivních a dobrodružných příběhů pro děti. Celosvětově proslulá je třeba Správná pětka od britské spisovatelky Enid Blytonové. Dětem s dyslexií dá čtení zabrat a čtou pomalu, proto je tenhle žánr perfektní. Jste děsně zvědaví, proč například svítí světlo v majáku nebo co se vlastně stalo. Záhada vás zatáhne přímo do knihy.
Má láska k detektivkám pramení z toho, že se mi líbí cítit se být součástí příběhu. Byla jsem trochu stydlivé, introvertní dítě. Čtení byl můj únik, cítila jsem se jako jedna z postav a dokázala si vše živě představit. Tehdy jsem ale vůbec nesnila o tom, že se stanu spisovatelkou. Jen mě bavilo prožívat cizí fantazie.
Detektivky jsem tedy měla ráda vždy a dnes už jsem policejní prací a vším kolem fascinovaná. Nezajímá mě ale jen otázka, kdo je vrah. Chci vědět proč. Proč se tohle stalo?
Proč vás přitahuje rozluštit pozadí zločinů?
Domnívám se, že každý se může dostat do situace, kdy to nejtemnější z něj může vyplout na povrch. Proto mě zajímá, co je za tím, že člověk spáchá něco zlého. Jaké jsou jeho pohnutky a motivy. Kdyby někdo ublížil mému dítěti, čehož se už nebojím tolik jako dřív, protože je mu dvacet pět let a měří dva metry, umím si představit, jakou temnotu to v člověku dokáže zažehnout.
Díky bohu jsem ale nikdy v takové situaci doopravdy nebyla. Na světě existují tisíce motivů, které nikdy nepochopíme. Na světě je tolik krutosti a případů vražd, které jsou opravdu nepochopitelné. Ale když si to stáhnete k vlastním nejzranitelnějším místům a představíte si, že je někdo zasáhne, některé zločiny pochopit lze. Ale to neznamená, že venku neběhá spousta lidí, kteří jsou prostě jen zlí a špatní.
Jste možná první spisovatelka, z jejíž úst slyším, že psát knihy nebyl její dětský sen. Kdy se zažehla ta jiskra?
Jsem vzděláním servírka. Práci v dobrých restauracích jsem milovala. Měla jsem ale nemocné rameno a nemohla jsem pracovat, byla jsem docela dlouho v nemocnici a musela jsem najít nejen nový způsob obživy, ale svůj nový život.
Na začátku devadesátých let jsem proto založila vlastní vydavatelství, což bylo dost pošetilé, protože jsem neměla tušení, jak se takové vydavatelství vede. Ale protože jsem milovala detektivky, začala jsem vydávat jiné autory. Ani tehdy jsem ještě nesnila o tom, že bych začala psát. Jen mě bavilo objevovat dobré příběhy a dostávat je do světa.
Začala jsem zároveň pracovat jako novinářka, což mi vydrželo mnoho let. V jednu chvíli jsem pracovala pro televizní produkční společnost a byla pod tlakem termínů. Abych z toho nezešílela, začala jsem sama sobě vyprávět příběh. Odehrával se v mé hlavě nejprve jen pro zábavu, abych se zbavila stresu.
To je hezký způsob, jak se zbavovat stresu.
Vymýšlela jsem si různé scénáře. A najednou mě ten příběh začal tak zajímat, že jsem si musela udělat malou rešerši. Napsala jsem postaru dopis bývalému šéfovi oddělení vražd v Kodani a zeptala se, jestli bych ho nemohla navštívit. Neplánovala jsem to, ani jsem to nečekala. Představa postav Louise Rick a Camilly Lind byla ale tak živá, že jsem je ve své hlavě doslova viděla a slyšela.
Jako novinář znáte snahu co nejpřesněji vyjádřit, co vám druhý říká. Jako spisovatel najednou musíte přejít na druhý břeh a začít si to vymýšlet. Stát se z novináře spisovatelem je v tomhle ohledu vlastně podivné.
Nešlo mi o úspěch, neměla jsem tušení, že by mé knihy mohly být tak oblíbené, první ostatně ani žádný trhák nebyla. Neočekávala jsem slávu přes noc, ale snažila jsem se být dobrá v tom svém snažení. Když jsem začínala, byli jsme se synem sami a nebylo lehké se vzdát dobře placené novinářské práce, ale věděla jsem, že v obojím najednou uspět nedokážu. Musela jsem se rozhodnout. Po prvních dvou knihách jsem proto dala výpověď.
Co rozhodlo o tom, že literatura pro vás vyhrála nad žurnalistikou?
Prorazila jsem se svou druhou knihou. Byla bestseller, lidé mě zvaly na debaty do knihoven a podobně. Věděla jsem, že se přede mnou otevřely dveře a pokud jimi chci projít, musím si vybrat. Ctila jsem vděčnost, že jsou lidé, kteří rádi tráví čas čtením toho, co napíšu.
Někdy se mi zdá, že literární trh je překvapivě soutěživé prostředí. Vnímáte ho také?
Jistě máte pravdu, také to slýchávám. Ale myslím, že komunita kolem detektivek je v tom ohledu výjimečná. Možná je to tím, že píšeme knihy pro čtenáře detektivek a přísahám vám, že všichni autoři detektivek jsou zároveň i čtenáři detektivek. Všichni je milujeme. Sama jsem velký fanoušek řady svých dobrých kolegů. Vídáme se na veletrzích a setkáních zaměřených na detektivky. Velmi mě těší, že se na Světu knihy potkávám například se svou přítelkyní a skvělou spisovatelkou Yrsou Sigurðardóttir z Islandu, se kterou se střetáváme na pódiích literárních akcí v různých zemích. Člověk má pocit sounáležitosti.
Některé současné detektivky obsahují explicitního násilí. Nepřipadá vám, že se to stupňuje?
Rozhodně ano. Mám stejný pocit. Snaha šokovat je trend. Zdá se mi, že dřív nás zajímala spíš společenská témata. Zápletka vycházela třeba z naštvání na vládu nebo něčeho podobného. Dnes jsou knihy často krvavější, násilnější a krutější, a to není můj šálek čaje.
Nečtu detektivky, abych byla šokovaná nebo otřesená tím, co spisovatel dokáže vymyslet, protože tohle zažíváme i ve skutečném světě. Vezměte si třeba masové střelby v Americe. Podřezat někomu na papíře hrdlo je velmi snadné, ve skutečnosti je to, doufám, o dost těžší. Pro mě jsou zajímavé detektivky, v nichž můžete nasát atmosféru a vzbuzují velkou zvědavost. To je podle mě pro spisovatele větší výzva než děsit.
Mluvila jste o zvědavosti a chuti vytvářet příběh zprvu jen pro své rozptýlení. Změnilo se to nějak poté, co vaše knihy začaly mít obrovský úspěch?
Nezměnilo se nic. Když začínám stavět příběh nové knihy, má to určité fáze. Nejprve nevím, jestli bude fungovat a jak dám vše dohromady. To ve mně probudí onu zvědavost a začínám skládat jednotlivé dílky skládačky. V tu chvíli nepomýšlím na to, co se stane, až knihu vydám. Jsem pohlcená psaním. Zachovala jsem si pocit, že vyprávím příběh sama pro sebe. Pracuji teď na další knize ze série o Louise Rickové a zase je to stejné. Dělám to jen pro sebe.
Myslím, že když se člověk snaží psát tak, aby se zavděčil trhu, nefunguje to. Jednou jsem si myslela, že vím, co čtenáři chtějí, ale musela jsem uznat, že nevím. Dnes to vidím tak, že pokud si myslíte, že píšete něco, co se bude líbit, nechte to plavat. Vyprávějte příběhy, které za to stojí a baví vás samotné.
Může se vám hodit na Zboží.cz: