Článek
Není tajemstvím, že An(n)a. je částečně autobiografická. Anorexií jste si prý sama prošla, když vám bylo třináct let. Je tedy titulní postava přímo vaše alter ego?
Mírně vás opravím, třináct až osmnáct let. S poruchami příjmu potravy se léčím od svých šestnácti let, kdy mi je diagnostikovali. Už jsem ale z nejhoršího venku a normálně se stravuji.
Anna jsem z větší části já. Něco je podle pravdy, něco je upravená verze pravdy nebo zcela fikce. Týká se to jak postav, tak Anniných zážitků v knížce. Každý si to může domyslet sám.
Porucha příjmu potravy většinou přichází plíživě a často i před samotným nemocným zůstává skrytá. Trvalo u vás dlouho, než jste si přiznala, že jí trpíte?
Vnitřně jsem to věděla od začátku. Už předtím jsem měla pár známých, kteří anorexií prošli. Přiznat si ji mi trvalo poměrně dlouho, připadala jsem si moc tlustá na to, abych byla anorektička. Měla jsem i bulimii, stavy záchvatovitého přejídání, a ortorexii (posedlost zdravou výživou, pozn. aut.), které se mi střídaly v různých intervalech. Váha se mi houpala v rozmezí patnácti kilogramů. Když jsem mívala šťastnější dny, jedla jsem více a pak mě vyděsilo, že přibírám, tak jsem začala zvracet.
Loni mi nemoc začala zásadně narušovat každodenní život, celý proces přípravy jídla, přejídání, následného zvracení a uklízení po sobě, aby nikdo nic nepoznal, mi zabral třeba pět hodin z celého dne. Do toho jsem se učila, dojížděla do školy, snažila se zvládat brigádu a osobní život. Je to jako jakákoliv jiná závislost. Byla jsem posedlá svou hubeností, nesvobodná, nemoc mě naprosto ovládala, tak jsem se rozhodla, že s ní skoncuju.
Knižní rodiče k dívčině problému přistupují poněkud laxně. Jak velkou roli v tomto případě hraje rodina a nejbližší okolí?
Hodně důležité je, aby člověk nebyl na nemoc sám. Cesta z poruch příjmu potravy nebo jakékoliv jiné psychické nemoci je náročná a plná pádů. Během šesti let, co jimi trpím, jsem se z nemoci častokrát snažila dostat a tím, že jsem to dusila v sobě a neměla se komu svěřit, jsem se motala v bludném kruhu.
Až poté, co jsem s problémem šla více na světlo, jsem začala oslavovat třeba i to, že zvracím až po čtrnácti dnech. Byl to úspěch, protože v nejhorším stavu jsem zvracela i pětkrát denně.
Poznali na vás příbuzní onemocnění?
Stejně jako každá anorektička jsem uměla dobře kamuflovat, takže ne. Všímali si spíše, když jsem přibírala, což neřešili. Kdykoli jsem zhubla, vysvětlili si to stresem. Měla jsem jiné obtíže, na které kladli větší důraz. Zároveň jsem nikdy nebyla vychrtlá na kost, nemocí ale může trpět i člověk s nadváhou. Častý omyl je, že anorektička musí být hubená.
Je podle vás česká společnost dostatečně obeznámená s touto tematikou?
Řekla bych, že skoro vůbec. Společnost k poruchám příjmu potravy přistupuje stylem: Tak se prostě najez, nebo: Děláš nám to natruc, abys nás naštvala. To jsem si vyslechla mockrát.
Anorexie je boj na celý život. Ani dnes nejím pětkrát denně, jsem ráda, že v sobě něco udržím a nemám z toho výčitky. Černé myšlenky přicházejí pořád, ale snažím si jich nevšímat. Mnohdy stačí, když se někdo zmíní, že jsem se spravila, a byť je to míněno v dobrém, může mě jedna věta strhnout zase zpátky.
Proč jste se rozhodla předat své zkušenosti právě formou novely?
Odmala jsem toužila psát knížky, už dříve jsem psala různé povídky. Rozhodla jsem se věnovat psychickým poruchám, nejenom příjmu potravy, ale i úzkostem nebo depresi. V tomto směru jsem se často setkávala s nepochopením. Kdo se léčil na psychiatrii, je považován za blázna. Přitom to tak vůbec není. Dostat se do léčebny může opravdu každý. Stejně jako máte fyzický problém, máte i nemoc duše. Chci zvýšit povědomí o tom, že není za co se stydět.
Bylo pro vás sepsání nepříliš veselých vzpomínek na papír osvobozující?
Knížku jsem poprvé napsala v patnácti letech, od té doby se však udála spousta změn, na jejichž základě jsem výslednou podobu upravila. Osvobozující to rozhodně nebylo. Psala jsem o věcech, které jsem dávno uzavřela a musela se do nich znovu ponořit. Občas jsem si dávala den pauzu, abych se zklidnila. Celou dobu jsem ji připravovala s nadějí, že pomůže nejenom mně, ale i ostatním. To mě pohánělo dál.
K nakladatelství Pointa, kde jste An(n)u. vydala, vás prý přivedl kamarád.
Napsala jsem kamarádovi, studentovi žurnalistiky, o němž jsem věděla, že má docela úspěšný literární projekt, a požádala ho o radu, kde bych knížku mohla vydat. Jeho odpověď byla, že u nich v Pointě. Všichni byli neskutečně vstřícní a jsem ráda, že jsem si vybrala právě je.
Nebýt spolupracovníků z nakladatelství, knížka by nebyla tam, kde je. Má redaktorka se ze mě snažila vymačkat maximum, zároveň mi do textu téměř nezasahovala.
V závěru jste naznačila, že čtenáři mohou očekávat pokračování. Pracujete nyní na další knize?
Na druhém dílu začnu pracovat až po maturitě, která mě čeká letos na jaře. Svoje myšlenky ale zachycuji neustále – někdy je to jen několik vět, jindy i pár odstavců.
Anorexie začíná až u čtvrtiny žen posedlostí zdravou výživou
