Spisovatelka Petra Hůlová: Když dokážete knížku jednou větou popsat, za moc nestojí

Vypravěčka a hlavní hrdinka vaší nové prózy Nejvyšší karta je spisovatelka, ale ne úplně stejné generace jako vy. Proč jste volila postavu starší?

Asi je to pro mě způsob, jak oddělit vypravěčku od sebe. Je to autofikční text, něco je vymyšlené, něco vychází z mé zkušenosti. Důležité je téma ženského stárnutí, ženské neviditelnosti. Ač si namlouvám, že se mě to ještě netýká, posazení vypravěčky do staršího věku to téma posiluje.

Z kolika procent jste to tedy vy?

Devadesát procent mých knížek je v ich formě a jsou v nich všelijaké typy. Tady se ta podobnost nabízí více než jinde, ale asi nejsem schopná na vaši otázku odpovědět, nebo nechci. Jedna věc je autobiografie a druhá pravda. Lidé mají tendenci to zaměňovat.

Když spolu zažijeme nějakou situaci, vy ji popíšete jinak než já. Bude to autobiografie, ale s pravdou bude mít komplikovaný vztah, protože to budou dva úplně jiné příběhy.

Zároveň je logické, že člověk baží po tom oddělit si fikci od skutečnosti. Je to nějaký voyeurismus, typ emoce, který také někdy mám, když čtu. Ale nechci to sama krmit, protože to nepokládám za podstatné.

Stává se vám, že začnete psát příběh na určité téma a pak se ukáže, že je o něčem jiném?

Když začnu psát, mám představu o tom, co mě zajímá. Něco mě pohání, motivuje, ale v průběhu psaní se fokus samozřejmě může měnit, a asi se to děje. Mám už na novou knihu zpětnou vazbu od Ondřeje Štindla.

Říkal, že ho překvapilo, jak málo byla o vztahu vypravěčky se starším mužem a jak silně v ní vnímal jiná témata. Je lehké říct, že ta kniha je o vztahu. Odkazuje to na něco aktuálního, o čem se mluví. Další věci jsou hůře definovatelné, ale jsou neméně podstatné.

Přemýšlela jsem o tom, v čem je dobrý scénář a v čem jiný literární text. Dobrý scénář se dá popsat v jedné větě, snažíte se v něm, aby se vám to nerozběhlo. U literatury je to naopak. Když dokážete knížku jednou větou popsat, za moc nestojí.

Zaujala mě myšlenka, že progresivita je dnes nová konformita…

Děje se to, že mluvíte z pozice, kterou si definujete jako marginální, okrajovou, jež mluví proti hegemonickému establishmentu. V podstatě je to ale nový establishment, protože většina lidí tímto způsobem mluví. Mluvení s poukazem na minority etnické nebo identitární je nový establishment, který tak sám sebe nechápe, ale už se jím stal.

Vaše vypravěčka vnímá, že dnešní doba žádá po umělci jasný názor, pokud možno progresivní, ale najednou si uvědomuje, že si svými názory není jistá. I to vás osobně trápí?

Zajímá mě napětí mezi tím, co člověk veřejně deklaruje, co žije a co cítí. Je dost běžné. Něco říkáte, ale je to deklarování čehosi a říká to málo o vašem životě. Může se to rozcházet, a dost často to tak je. Máme tendenci věřit tomu, jak lidi sami definují své postoje.

Vaše vypravěčka má rovněž dojem, že recenze jsou komunikací mezi kritiky, a ne o díle…

Tak přemýšlejí. Co si o tom myslím já, vnímám jako čím dál tím méně důležité. Ale někdy cítím, že jde hodně o komunikaci v rámci kritického provozu. Přes negativní vymezování k dílu je snazší dosáhnout vlastní viditelnosti, než když oceňujete to, co považujete za zajímavé.

Ke knize vaší hrdinky se přihlásí militantní aktivisté a považují ji za svou. Ona se však od toho distancuje. To se vám stává?

I jako čtenářka znám pocit blízkosti k člověku jen na základě toho, že jsem četla jeho nebo její knihu. Člověk má pak dojem, že toho druhého zná, a má tendenci k němu přistupovat osobněji. Nelze říct, že je to iluze. Psaní je dost často osobní, takže na jednu stranu je to pravda, ale na druhou stranu to pravda není. Vytváří to zajímavé napětí, které mě fascinuje. Nejvíc mě baví různé podoby napětí, ambivalence, jak se co k čemu má. Zajímá mě to víc než razit tezi, co by se mělo a co nemělo.

Oceňuji humor, kterým obohacujete vážné úvahy. Zasmála jste se při psaní? Třeba u pasáže, v níž ikona feministické scény tvrdí, že v rockových klubech devadesátých let se znásilňovalo na temných chodbách, takže jejich rušení je emancipací?

Napadlo mě to jako argument, se kterým by někdo mohl přijít, aby zdůvodnil zavírání klubů. S takovou alternativní historií nebo interpretací toho, co se dělo.

I dialogy spisovatelky s dcerou jsou zábavné. Dá se říci, že je to knížka o tom, že osobní zkušenost je nepřenosná?

Absolutně. Osobní zkušenosti jsou velká legrace, přesto si každý musí projít svou cestu sám. Kdybychom to absolutizovali, pak nemá cenu cokoli říkat, nemá cenu, aby starší něco říkali mladším. Podle mě to nějaký smysl má a je to důležité, ale zároveň to nemá cenu. To je zase jiný typ napětí.

Kdyby bylo možné vybavit mladého člověka vším, co by mu pomohlo nedělat stejné chyby, bylo by to skvělé. My se o to pokoušíme, ale znovu a znovu ztroskotáváme. A nemáme jinou možnost než to dělat stále dokola a pořád ztroskotávat, protože už tady jsme.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Nejvyšší karta - Petra Hůlová