Článek
Norská novinářka a režisérka Nina F. Grünfeldová pátrala po rodových kořenech sahajících do předválečného Československa. Nakonec se jí z výslechových protokolů, soudních záznamů a dokumentů nalezených ve slovenských, českých, maďarských, ukrajinských a německých archivech podařilo získat střípky informací, z nichž zjistila osud své babičky a zároveň podala emotivní svědectví o holocaustu.
„Hledala jsem ve Fridině životě světlé body. Cokoli, co by naznačovalo, že měla sny a naděje, že byla milována a snažila se ze své mizérie dostat. Nenašla jsem nic,“ konstatuje. Příběh nešťastné ženy, která se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě, si můžete přečíst v Magazínu Práva v sobotu 9. července. Vyzpovídali jsme také autorku knihy.
Prostřední písmeno F. vašeho jména znamená Frederikke. Je to připomínka babičky?
Vlastně ano. Můj otec Berthold přišel do Norska těsně před druhou světovou válkou jako jeden z dětských židovských uprchlíků, zachráněných Nansenovou nadací. O svém původu nevěděl nic. Jako dítě si ani nebyl jistý, jak se jeho matka jmenovala. Opustila ho totiž, když mu byl pouhý týden, a vyrůstal v pěstounské maďarské katolické rodině v Bratislavě.
Na konci padesátých let táta zjistil, že by mohl mít nárok na odškodné od německé vlády. Potřeboval však rodný list. Napsal proto československým úřadům v Bratislavě a dostal jeho kopii, v níž bylo uvedeno jméno biologické matky Friderika.
To v norštině není běžné, používáme Frederikke. A Nina se jmenovala rusko-německá židovská správcová dětského domova, kde žil za války. Takže mě otec vlastně pojmenoval po dvou mateřských postavách se svém životě.
Vaše pátrání po rodových kořenech mělo složité peripetie…
To je pravda. Táta totiž tušil, že jeho matka jaksi nebyla úctyhodná. Pěstoun Ján Molnár mu v roce 1962 řekl: Byla krásná a bohužel nebyla příliš slušná. Víc o tom mluvit nechtěl. A tak jsme kontaktovali památník hrdinů a obětí holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě, kde mají obrovské archivy.
Tam našli Fridu Grünfeldovou, která přežila válku a provdala za polského studenta medicíny. Chtěli jsme samozřejmě, aby to byla naše babička! Táta se přestal stydět, najednou z něj byl úctyhodný člověk, jenž se narodil ženě lékaře, a ne opuštěný syn prostitutky…
Jenže se ukázalo, že přišel na svět, když jí bylo třináct let. A potom jsme v bratislavském archivu našli jinou Fridu Grünfeldovou, která porodila syna Bartoloměje a předala ho pěstounovi Jánu Molnárovi. Takže bylo jasno.
Jaké dopady mělo na tatínka pohnuté dětství?
Moc o něm nemluvil. Myslím, že byl velmi hrdý na svůj židovský původ, na matku už méně, což je pochopitelné. O to usilovněji na sobě pracoval. Stal se uznávaným psychiatrem. Ve své době byl docela slavný a považovaný za moudrého muže, o jeho názory se zajímala i veřejnost.
Jako dítě jsem se ho jednou zeptala: Umíš si představit, že by babička náhle zaklepala na dveře? Nebylo by to skvělé? A on velmi upřímně odpověděl: To by byla moje nejhorší noční můra. Z holocaustu vzešlo příliš mnoho traumatizovaných lidí, příliš mnoho nefunkčních rodin. Jsem rád, že nemusím podobné věci řešit. Matka mi udělala obrovskou laskavost, když mě opustila.
Jak jste se s fakty o svém původu vyrovnala vy?
Možná si někteří lidé myslí, že bych se také měla za svou babičku prostitutku stydět. Upřímně, kdyby to byla maminka, bylo by to pro mě hodně nepříjemné. Nebýt dítětem, ale vnoučetem je však obrovský rozdíl, to osvobozuje.
Tatínek navíc věděl, že se narodil z určitého traumatu, v důsledku něčeho, co Frida musela udělat, aby se uživila, a ne proto, že to opravdu chtěla. Já pocházím se spokojené rodiny. Babiččin osud tak pro mě představuje jen úžasný životní příběh.
Kdybyste ji mohla potkat, co byste jí řekla?
Přesně na to jsem se zeptala táty. Odpověděl: Řekl bych jí, aby se dobře podívala, čím jsem se doopravdy stal! Potom mimikou a tónem napodobil dětský hlásek: To, co vidíš, se ti líbí, ale dokázal jsem to já sám a ty na tom nemáš žádnou zásluhu! Nejsi součástí mého života, nikdy jsi mě nemilovala, a teď jsem tady, a ty můžeš jen litovat sama sebe!
Pak se vrátil ke svému hlasu a dodal: Kdybych ji potkal dnes, kdy jsem o dvacet let starší, než byla tehdy ona, pohladil bych ji a řekl: Všechno bude dobré, udělám cokoli, abych ti pomohl. Se mnou je to podobné. V patnácti letech bych nevěděla, jak s babičkou jednat. Doufám, že dnes bych se k ní dokázala chovat s respektem. Protože ona si ho zasloužila, i když si to možná o sobě sama nemyslela.
Vaši rodina tragicky doplatila na své židovství. Cítíte se přesto i vy být židovkou?
Cítím, nepovažuji to však za důležité. Není to pro mě náboženská otázka, ale kulturní záležitost. Tato identita mě nedělá cennější, jen znamená, že beru vážně historii. Čím jsem starší, tím víc mě totiž šokuje holocaust. Způsob, jak být židovkou a vyrovnat se s ním pro mě představovalo právě psaní o babičce. Bylo to tak trochu, jako bych ji porodila a bohužel také pohřbila.
Proto jsem ráda, že moje kniha vychází v i České republice. Je mi ctí přivést Fridu zpět do Prahy a doufám, že se tak čtenáři dozvědí i něco o své vlastní historii. Protože nejde jen o mé rodové kořeny, jsou to naše společné dějiny.
Může se vám hodit na Zboží.cz: