Článek
V úvodu románu se na skládce zjeví dítě, malá Alžběta. Motiv připomene plaváčka Mojžíše nebo Mauglího. Jsou příběhy, které máme všichni společné? Mýty, co se noří z kolektivního nevědomí lidstva?
Jasně, to se ví. Příběhy, které jako lidi stále znovu prožíváme, musíme zákonitě i znovu popisovat. Neexistuje moc lidí, kterým by se v životě podařilo vyhnout se smrti blízkého člověka. Takže už v nejstarších příbězích, co známe, pro toho milovaného prostřednictvím hrdinů putujeme, abychom ho přivedli zpátky mezi živé a nakonec se s jeho ztrátou vyrovnali.
Příběh Alžběty, kterou najde hlídač Nejedlý na skládce, taky zažíváme všichni – vypráví totiž o hledání vlastní identity. I my se s tím těžkým úkolem musíme poprat stejně jako tahle Alžběta, jako Mauglí, Perseus, Mojžíš nebo třeba takový Superman. Na rozdíl od většiny z nás tihle hrdinové většinou nevědí nic, startují od nuly.
První část knihy jako by byla zastřená flórem dětství, dávnou vzpomínkou, vůní malinovky, příslibem tajemství a dobrodružství. Čím je pro vás dětství inspirativní?
Silou emocí, pestrostí vjemů, toho je hodně… Baví mě dětská zvědavost, otevřenost, svět je koncentrovaný, ale zároveň ještě v mnoha ohledech nemá hranice. Teprve si ho celý sestavujete. Z vlastních zkušeností, pocitů, z toho, co vám říkají blízcí, co si sami představujete…
Po filmu přichází kniha. Zápisník nealkoholičky: Pět let na suchu
Mrtví příbuzní s vámi žijí bok po boku stejně jako postavy z příběhů a pohádek nebo vaši kamarádi. Není problém, aby se setkali, pokud je to potřeba, a to kdekoli – třeba když si hrajete za barákem. Realita se neustále s něčím mísí. Dětství pro mě představuje neředěný základ všeho, vaší bytosti i budoucí optiky.
Kniha není ukotvena v dobových reáliích, odehrává v jakémsi nadčasovém prostoru. Proč jste nechtěla být konkrétnější?
Pro tenhle příběh nejsou doba ani místo důležité. Jedná se, zjednodušeně řečeno, o vztahovou detektivku, pro kterou je čtenářova vlastní zkušenost s nějakým časoprostorovým kontextem podle mě až nadbytečná nebo rušivá.
Jak bylo řečeno, jednou z ústředních postav je navíc dítě a myslím, že taky pro jeho vnímání světa je bezčasí naprosto samozřejmé…
Dětského tady a teď se dospělácké velké souvztažnosti netýkají. Ani nemůžou. Vzpomeňte si, jak v dětství fungoval čas, jak byl nekonečný, pružný, ještě nesešněrovaný pravidly. Prostor to samé. Jak propouštěl do reality fantazii, jak byl neukotvený – důležitá místa jako zahrada prarodičů, řeka, kde se krmí labutě, a cukrárna u druhé babičky se na mapě spojily až mnohem později. Až později vznikaly časové osy a vzdálenosti.
Dvě sovy v nízkém letu
Dětské poznávání postupuje od nejmenších částí světa k těm velkým. Příběh dětství je pro mě archetypálním příběhem, který se odehrává zase a znovu bez ohledu na současné společenské situace.
Přece jen zkusím vnést jednu časovost. Generace městských dětí z 80. let si hrála ve „vágním terénu“ rozestavěných sídlišť, dnešní děti si hrají pod dozorem rodičů na zabezpečených hřištích. Ovlivňuje podle vás taková proměna vnějšího prostředí i dětství samotné?
Tohle je obrovské téma, a abychom nešli jen po povrchu, chtělo by to vyjádření nějakých odborníků. Každopádně mně tam brnkají spojení jako pod dozorem a „zabezpečená hřiště“. Zní to, jako by chtěl někdo svázat a oplotit fantazii a určit pravidla, podle kterých si s ní mají děti hrát.
Doufám, že tak naivní ani troufalí rodiče nejsou a nebudou. Jasně, fantazie potřebuje rozhodně bezpečí a zázemí, a to proto, aby mohla vyrážet za dobrodružstvím a měla se kam vracet. Pomocná kolečka, zábradlí nebo doprovod rodičů za mě nejsou nástroje podpory, spíš takové brzdy, které ve výsledku vedou k deformaci a zakrnění tvořivosti.
Čerti nejsou, říká Zdeněk Svěrák
Kde bychom našli inspiraci pro dějiště vašeho románu, obec Hvězdolety?
Vzdáleně vychází z mého dětství, z krajiny strží kolem Kácova nad Sázavou, kde jsou lesy a zarostlé zahrady plné jabloní, skládka i sanatorium uprostřed lesa. Vesměs je to ale fiktivní místo, které se mi otevřelo spolu s příběhem.
Výtvarník Matěj Lipavský, kterého jsem oslovila, jestli by se ujal ilustrací, dokázal to místo evidentně někde mimo reálné mapy najít. Četl ten text, vracel se k němu, chodil těmi místy a přenášel je na papír, aby je mohli vidět i čtenáři.
Musím říct, že když jsem ty ilustrace viděla poprvé, zaskočilo mě, jak mi byly až podezřele povědomé. Jsou špičkové, zachoval v nich pocit z příběhu, jeho snovost i určitou temnotu. Mám radost, že tam podle nepsaných indicií v knize prostě trefil.
Důležitou roli v románovém příběhu hrají vlastní jména. Proč vás zajímají jména a jejich významy?
V knížce náleží každému křestnímu jménu heslo z fiktivní encyklopedie, kterou napsala jedna z postav. A je to takový po domácku zbastelný paskvil, význam jména se skládá z toho, co zná, co četla a bylo zrovna po ruce. Kombinuje různou „etymologii“, významné nositele jména, jejichž existence není tak úplně potvrzená, a květomluvu třeba s recepty na sirupy a čaje.
Uvedení románu Michaely Keroušové v Jablonci nad Nisou (zleva písničkář Karel Pazdera, moderátor večera Štěpán Kučera, autorka Michaela Keroušová a pes García)
Protože samotná knížka nemá společensko-kulturní vazby, tenhle vymyšlený koncept je vlastně trošku supluje. Alespoň v rámci historie a vývoje postav, které s takovou encyklopedií vyrůstaly a podle toho taky chtě nechtě jednají. Jaké asi bylo žít v prostředí, kde jména určovala osobnost nebo osud člověka?
Pro takové lidi je proto potom hodně důležité, kdo a jak pojmenuje nalezenou holčičku. I jak se asi jmenovala předtím… Mě osobně jména tolik nefascinují, i když jsem si samozřejmě pokládala otázku, jak dokáže jejich zvuk nebo i význam formovat osobnost, a to jak zvnitřku, tak zvnějšku. Jak je možné, že jméno dostanete ještě před tím, než se někým stanete, a má vás přesto nezaměnitelně popisovat po celý život?
Dvě sovy v nízkém letu se čtou trochu jako sen…
A dokázal byste říct, v čem pro vás ta snovost spočívá nebo kde se projevuje?
Mám rád třeba motiv malíře Svatoše, který portrétoval dávno mrtvou dívku a zachycoval na plátno dospívání, o které přišla; když pak dívčina matka obraz uviděla, „byla pyšná a překvapená, jak (dcera) vyrostla“. Skutečnost tu vychází z malířské fikce, někdo by to možná nazval magickým realismem, někdo výjevem ze snu. A když jsme u toho, jsou pro vás sny důležité?
Jasně, jsou mojí neodmyslitelnou součástí. Když se zeptáte na sen dítěte – ani ho nenapadne uvažovat o tom, že by sny nebyly důležité. U dětí ještě fungují sny bezchybně, vědomí a nevědomí zatím komunikují bez zábran. Dotýkají se nitra prostřednictvím řeči symbolů a emocí bez ohledu na čas a prostor, ty v něm mají stejně ohebné vlastnosti jako v tom zmiňovaném dětství. Měla jsem třeba sen, co trval několik let.
Vnímám podobně i psaní, pro mě je to taky setkávání s nevědomím, nebo uvolňování prostoru, kde by se mohlo projevit. Román vznikal intuitivně, aniž bych věděla, kudy děj povede. Díky tomu byl pro mě objevný, odkrývala jsem v něm něco hlubokého uvnitř, nořila se. Takže s tou snovostí souhlasím a ráda říkám, že i pro mě bylo číst po sobě tuhle knížku jako interpretovat vlastní sen.
To je zajímavý přístup vzhledem k tomu, že Dvě sovy v nízkém letu jsou zároveň i cosi jako detektivka. Nebylo pak náročné „spíchnout“ jednotlivé motivy k závěrečné pointě, k „odhalení pachatele“? Anebo naše nevědomí taky myslí v příbězích, kde se se závěrečnou pointou jaksi z podstaty počítá?
Tady nebylo co spíchávat. Tyhle prastaré příběhy, kolem kterých se náš hovor točí, už ze svojí podstaty směřují ke svojí katarzi. Pokud jsou postavy archetypální, jednají samy. Mají svoje potřeby, motivace a stíny. Vědí, jak to dopadne, ještě dřív, než to dojde autorovi.
Objeví se několik obrazů, takových kousků skládačky, ještě přesně jim nerozumíte… Ty obrazy se samy začnou spojovat v příběh a postupně začnou odkrývat smysl.
Jeden z prvních obrazů, co jsem v souvislosti s tímhle románem měla, byly „dvě sovy v nízkém letu“. Viděla jsem noční krajinu, po které klouzají dva kužely světel, uvědomovala jsem si, že tak by se mohlo jevit auto projíždějící tmou. Nevěděla jsem, co to znamená, kdo je, jak říkáte, pachatel, byla jsem sama napjatá a překvapená, jak příběh do tohohle prvotního obrazu dospěl a zaklapl.
Představuju si, že konstruktu se tyhle postavy vzpírají; a museli byste je vykloubit, aby ho naplnily. Když jsem slyšela od některých spisovatelů, že některé příběhy tu s námi existují a oni je jen objevují a zapisují, myslela jsem, že jsou to jen takové kecy. A vida.
RECENZE: Kořenova čistá Řeka zázraků
RECENZE: Zasloužilá matka, přemnožený druh?
