Spisovatelka Markéta Lukášková: Akce StB byly absurdní, až neuvěřitelné

Článek

Příběh, který se opravdu stal oslavil dvoustou epizodu. Čím si vás formát podcastu získal?

Není to čistě jen formátem podcastu, ale tím, že si to celé vytvářím a šéfuju sama. Je to moje potřeba, nejsem moc schopná pracovat ve skupině lidí pod vedením. Líbí se mi, že se nemusím nikomu zodpovídat a zároveň nesu zodpovědnost za výslednou podobu. Podcasty mají podle mě i teď, kdy zažívají obrovský boom, velký potenciál. Sama mám jako posluchačka pocit, že se stále neoposlouchaly.

Co jako posluchačka preferujete?

Mám problém s pozorností, víc mě zaujmou náročné podcasty, abych u nich vydržela. To není chyba tvůrců, ale spíš moje. Baví mě hlavně true crime (o reálných zločinech), ale i politické typu Vlevo dole na Seznam Zprávách. U poslechu musím vždycky dělat něco dalšího, takže si podcasty pouštím během procházek se psem a při jakýchkoli domácích pracích. A také když připravuji vlastní podcast.

Neruší vás to?

Vůbec ne, potřebuju zaměstnat všechny smysly, abych byla chvíli v klidu. Je to taková moje zvláštnost. V rámci svých rešerší jsem si oblíbila web popularizující dějiny HistoryExtra spadající pod BBC, kde mají snad ke každému článku natočený podcast rozvíjející dané téma.

V knize o poválečném Československu Co vás v dějáku nenaučili nechala promluvit i člena Lidových milic.

Vím, že převést audio verzi do knižní jste se zprvu zdráhala…

Když mi to v nakladatelství navrhli, přišlo mi to trochu laciné. Že mám podcast a měla bych ho ještě zkusit podojit jiným způsobem. Nepřipadá mi příliš důstojné, když vycházejí knížky podle podcastů, podle mě to jde proti účelu, který literatura má. Nesedí mi, jak dnes každý bloger napíše knížku…

Co vás nakonec přesvědčilo?

Na díly o moderní historii mi chodilo dost ohlasů ze strany publika, že si z nich odneslo víc informací než ze školy. Říkala jsem si, že kdybych je v textu ucelila a jako doplněk přidala rozhovory s pamětníky, možná by to dávalo smysl. Nápad jsem měla posvěcený i svým okolím, tak jsem do toho šla.

Knížka se dobře prodává a nakladatelství vzneslo přání na pokračování. To jsem ale odmítla, protože se v jiné historické epoše nevyznám tolik jako v poválečných dějinách.

Jaký zásadní osobní objev z novodobé historie jste během tvorby podcastu učinila?

Nejvíc mě fascinovaly akce StB a to, jak absurdní, až neuvěřitelné mnohdy byly. Dostalo mě především lovení údajného nacistického pokladu na dně Černého jezera na Šumavě. Šokovaly mě také dopady státem řízeného dopingu na sportovce, u kterých byly i oběti na životech. Míra tajení i vlastně docela normálních věcí, které se režimu nehodily, mi přišla až k smíchu.

Jak jste našla neznámé hrdiny perzekvované bývalým režimem, kteří promlouvají na konci publikace?

Ne všichni jsou hrdinové. Šlo o náhodnou směsku lidí, často příbuzných posluchačů mého podcastu, kteří se mi ozvali na výzvu. Hezky to vyšlo, že to byli čtyři muži a čtyři ženy, demograficky rozptýlení po celé republice.

Zahrnula jsem osudy těch, kteří za minulého režimu trpěli, ale i třeba jednoho pána, který byl členem Lidových milic a žil spokojeně. To, jak se scházel s kamarády a společně nacvičovali střelbu, mi vyprávěl stylem, jako kdyby jezdili na tábor. Všechny jsem nechala volně mluvit a do monologu jim nezasahovala svými poznámkami.

Éru před rokem 1989 jste zažila jen jako batole. Přemýšlela jste po dotočení interview nad tím, jak byste se zachovala, kdybyste se ocitla v jejich kůži?

Takové myšlenky přicházely často a řekla bych, že to bylo to nejzásadnější, co jsem si z tvorby podcastu a následné knížky odnesla. Poznala jsem, že nic není černobílé. Ti lidé prostě dělali to nejlepší, co pro sebe mohli udělat. Je těžké jim vyčítat, že neobětovali svůj život v boji, který by možná ani nevyhráli. Špatné je, když se takových lidí sejde deset milionů.

Přimělo vás zkoumání dějin zapátrat po dopadech tehdejších událostí na vaše vlastní předky?

Bylo to spíš opačně, vyprávění prarodičů mě přimělo zajímat se, jak oba totalitní režimy dokázaly lidem ničit životy. Babička mi vyprávěla, jak její otec zaměstnával ve svém železářství za druhé světové války Němce, kterého ze svého podniku vyhodil, a pak se po zbytek války bál, kdy si pro něj přijde gestapo. A prababička, přestože Němce nenáviděla, když byla po válce svědkem jejich násilného vyhánění, dala jim ze soucitu najíst a napít.

Pradědečka pak po roce 1950 komunisté zavřeli kvůli údajným spekulacím. Rodině zabavili obchod i dům, v němž ji nechali bydlet za nájemné. Z místní smetánky se tak stala chudina, prababička pak pracovala ve vajíčkárně. Praděda ve vězení strávil tři roky, a ačkoli byl optimista a nezmar, vrátil se domů zlomený a už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.

Do nejtragičtějších, padesátých let se vracíte i v románu Panda v nesnázích. Připadá vám, že o nich víme stále málo?

Sama mám pocit, že vím strašně málo. Je to ale paradoxně nejzajímavější doba, vidíte převlékání kabátů z minuty na minutu.

Vyrážíte se na místa spjatá s obdobím po roce 1948 také osobně podívat?

Navštívila jsem Babice, kde v roce 1951 zastřelili tři komunistické funkcionáře. Velmi zajímavé bylo setkání s Jarmilou Doležalovou v Ležácích. Se sestrou jako jediné přežily jejich vyhlazení. Byly odvezeny na převýchovu do Německa, po válce se o ně přihlásil jejich dědeček a vrátily se domů.

Nebo rozhovor s paní Urbanovou, která byla svědkyní takzvaného číhošťského zázraku. Do detailů mi začala popisovat, jak mše s farářem Toufarem proběhla a jak šťouchla do své kamarádky, když se pohnul křížek. Bylo až děsivé se tam takto pomyslně ocitnout.

Poslední prózu Majonéza k snídani jste vydala před rokem a půl. Zbývá vám na psaní beletrie ještě čas, nebo jste jí už dala vale?

Vale jsem jí rozhodně nedala. Zrovna píšu knížku odehrávající se v padesátých letech, vyjít by měla příští rok v květnu. Hlavní hrdinka prožije paralelně dva příběhy, jelikož na důležitou otázku odpoví jednou ano a podruhé ne, kvůli čemuž se v životě vydá dvěma různými cestami…