Článek
Povídky na doma pokřtila Lucie Faulerová, jedna z autorek v antologii zastoupených a zároveň loňská držitelka Ceny Evropské unie za literaturu. Během křtu poskytla Právu rozhovor.
Hlavní hrdinky vašich románů Lapači prachu a Smrtholka hledají pevný bod v životě, domov. Co znamená domov pro vás?
Asi je to nejdůležitější věc vůbec. Mé hrdinky ho hledají pravděpodobně proto, že to bylo vždycky i mé osobní téma. Nesla jsem si dlouho takový životní pocit vykořeněnosti, v dětství jsem rodinné zázemí měla dost vratké a asi jsem si až donedávna nějaké to doma ustavičně hledala.
Docela záhy jsem pochopila, že domov je spíš o stavu mysli, o životním pocitu a o mém vztahu s lidmi, s nimiž si svůj život zabydluju. Získává pro mě úplně novou hodnotu, už to není něco, co jsem hledala pro svůj klid a bezpečí, už je to především něco, co chci zajistit, jak nejlíp umím, samozřejmě se svým mužem, naší dceři.
V současnosti s rodinou pobýváte střídavě v Česku a ve Spojených státech. Je podstata domova závislá na geografii?
Zdá se, že zase tolik ne. Protože takhle nepřelétávám sama a ten náš domov si vlastně převážíme s sebou, myslím si, že geografie pro mě podstatná není. Zároveň je ale asi nezbytné, abych se v obou zemích cítila dobře, což se děje.
Svět knihy kráčel od vražedných sousedů k fascinaci lhaním
Tam i tady jsou místa, aktivity, lidé a různé drobnosti, které mi jsou blízké a ze kterých se těším. Nicméně stejně bych tak nějak technicky jako svůj domov nazvala náš dům v Praze na Babě, protože to je naše základna, ve které je všechno podle nás a v níž máme veškeré zázemí.
Vaše próza z knížky Povídky na doma byla využita i v rámci projektu Connecting Emerging Literary Artists. Můžete říct, kam do zahraničí se vaše povídka vydala a jaký vzbudila ohlas?
Byla přeložena do dalších devíti jazyků, stejně jako povídky ostatních autorů z dalších devíti zemí. Kromě mě jsou to za Česko Ondřej Macl a Anna Beata Háblová. Mám jen nějaké zpětné vazby od překladatelů, které byly hezké, pozitivní.
Je rozdíl mezi přijetím vašich knížek u nás a v zahraničí?
Tu a tam mi vyskočí nějaká notifikace na německý překlad Lapačů prachu na Instagramu, takže minimálně němečtí čtenáři mě čtou, recenze si ale nepřekládám.
Od nakladatelky vím, že kniha se prý prodává a ohlas je pozitivní. Obě knihy mi vyšly ve Španělsku. Zatím jsem nezjišťovala, jak jsou tam přijímané. Momentálně ten proces překládání, díky Ceně Evropské unie, teprve probíhá, takže na vydání v dalších asi deseti zemích teprve dojde.
V současnosti chystáte filmový scénář, jehož tématem budou i mateřství a další věci s domovem související. Můžete ho trochu představit?
Jde o scénář, který píšu se svým mužem, režisérem Martinem Krejčím. Přišel za mnou s námětem někdy před třemi lety, v době, kdy u nás byla poměrně diskutovaná kauza o ženě vražedkyni, které se nějakým způsobem podařilo otěhotnět ve vězení.
Soud jí umožnil porodit a s dítětem ji propustil na svobodu, na jeden rok. Poté se měla vrátit do vězení odpykat si zbytek trestu, přičemž její dítě mělo připadnout do péče buď ústavní, nebo pěstounské.
Spisovatelka Sara Blædel: Vzbudit zvědavost je větší výzva než děsit
Nepíšeme o této ženě, pouze jsme se inspirovali celým tím legislativním fenoménem a vymysleli vlastní příběh o ženě odsouzené za vraždu, která si pořídí dítě zcela pragmaticky jako propustku na svobodu.
Nejvíc nás na tom baví tolik probádané téma, jako je mateřství, baví nás zkoumat ho v tomhle podivném kontextu.
Navíc jsem v průběhu psaní s Martinem otěhotněla, takže myslím, že zodpovědnější jsem vůči zkoumané látce být opravdu nemohla.
Může se vám hodit na Zboží.cz: