Spisovatelka Kateřina Tučková: Příběh Kabaretu Winton je stále aktuální

Když jsem shromažďovala materiály a hledala příběh, který by představil problematiku tzv. Wintonových dětí, všimla jsem si případů, kdy se museli rodiče rozhodovat, které z dětí do Británie pošlou. Důvody byly různé – sourozenců bylo více a rodina si nemohla dovolit vypravit je všechny, protože náklady na cestu byly vysoké, anebo byl mladší sourozenec příliš malý, aby mohl cestu podstoupit. A to mě právě zaujalo.

V myšlenkách jsem se pořád vracela k představě, jaké to asi je, když se někdo celý život smiřuje se skutečností, že všichni jeho blízcí během války zahynuli, a při návštěvě Československa na sklonku totalitní éry zjistí, že tady měl celou dobu přeživšího sourozence. Mohou k sobě lidé, kteří většinu života prožili v úplně jiném kontextu, ještě najít cestu? A jak hluboké musí být zklamání, když se to nepodaří?

Ale ještě k vaší otázce, ten příběh sice vychází ze skutečných událostí, ne však z konkrétního příběhu dvou sester. Postavy ve hře jsou smyšlené, protože jsem se chtěla vyhnout tomu, že bych privátní prožitky některého z tzv. Wintonových dětí vystavila pohledům publika.

Dost široce. Ředitel Švandova divadla Dan Hrbek a režisér Martin Františák mě oslovili s tím, abych napsala scénář hry reflektující historii záchrany 669 židovských dětí z Československa, které v roce 1939 našly nový domov v Británii. Konkrétní podobu už ale nechali na mně.

Mimochodem, vznik této hry podnítila nejen síla toho příběhu, ale také aktuální situace – zrovna v té době se jednalo o odmítnutí padesáti syrských dětí, které u nás mohly najít útočiště před válkou v jejich zemi. Byla to skvělá paralela. Okolnosti, jako byl například covid, sice způsobily, že hra přichází na jeviště ve chvíli, kdy už na problém se syrskými dětmi všichni zapomněli, nicméně kvůli válce na Ukrajině ten příběh neztratil nic na své aktuálnosti.

Nesmírně důležité pro mě bylo narušit mylnou představu, že záchrana dětí byla jakýmsi happy endem jejich příběhu. Proto se děj hry odehrává nejen v čase jejich útěku z Československa, ale i v roce 1988, tedy po odvysílání pořadu BBC, kde přeživší, už dospělé děti, povstáním a potleskem děkují za svou záchranu Nicholasi Wintonovi.

Právě tenhle moment přiměl protagonistku Ester vyrazit z Británie, kde se usadila, do Československa a vyrovnat se se svou ztrátou. Skrze Ester pak může divák nahlédnout, jak obtížně se některé z dětí později protloukaly. A důležité pro mě bylo přivést na scénu také další osobnosti, které se podílely na záchraně židovských dětí a o kterých se nemluví tolik jako o Nicholasi Wintonovi.

Šlo třeba o pověřenkyni Britského výboru pro uprchlíky z Československa Doreen Warrinerovou, která k nám přijela pomáhat hned po Mnichovské dohodě, nebo Marii Schmolkovou, která v Praze koordinovala pomoc německým uprchlíkům před nacistickým režimem už od chvíle, kdy se v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler. To se ale během debat o hře ukázalo jako nemožné.

Na jevišti by se pohybovalo příliš mnoho postav se stejnou motivací. Nakonec se tam tedy Doreen Warrinerová pouze mihne a stěžejním zachráncem zůstal Nicholas Winton. Odtud tedy také ten název hry.

O příběhu, se kterým jsem přišla, jsme po celý čas debatovali s režisérem Martinem Františákem a dramaturgyní Martinou Kinskou. Hra se tedy rodila ve spolupráci a několikrát jsem ji přepisovala ještě před odevzdáním první verze. A pak se na svět nečekaně brzy probojovala moje dcera, takže k týmu místo mě přibyla scenáristka Markéta Nekolová a čerstvý absolvent režie Vít Kořínek.

Scénář pak ještě doznal velkých změn, proměňoval se i během zkoušení, takže výsledek je opravdu kolektivní práce.

To záleží na okolnostech a na tématu. V tomto případě to bylo jasné, Švandovo divadlo přišlo s nabídkou na scénář. Jasné to bylo také v případě hry o legendární hudební skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové.

Tam by nemělo smysl přidávat k tomu, co o ní už bylo napsáno, nic dalšího. Já ji chtěla vidět oživlou, chtěla jsem se nechat unést jejím temperamentem, a hlavně slyšet její muziku – a to nešlo jinak než na scéně. Většinou mi ale v mysli nabíhají slova a věty a příběh se začíná rodit jako vyprávění.

Vlastně ne. Pro mě je práce ukončená ve chvíli, kdy kniha odejde do tiskárny. Pak nastává čas, kdy se s příběhem loučím, což znamená hlavně to, že se snažím uzavřít svůj vztah s postavami, abych si je s sebou nenesla do další knihy. A pak už myslím na nový příběh, ne na adaptace těch předchozích. Samozřejmě mě moc těší, pokud má někdo chuť to, co píšu, dál rozpracovávat a věnovat tomu energii a čas. Ale není to pro mě klíčová otázka.

Ne, k dopsaným textům se už nevracím, mám obavu, že bych tam uviděla tolik nedostatků, že by mě to nutilo začít přepisovat.

Výjimkou jsou povídky, které jsem několikrát upravovala pro specifické účely, a kniha Fabrika, kterou bych ráda rozepsala z beletrizovaného průvodce výstavou, jakou je nyní, do plnohodnotného románu.

Ano, Kabaret Winton je hotový, a finalizuje se i další věc – moje první knížka pro děti. Jsou to říkadla pro zhruba dvouletá batolata o tom, co skrývá les. Když jsem se do ní pouštěla, myslela jsem, že napsat něco, co nás bude spolu s mými dětmi bavit říkat společně, bude hračka, ale musím říct, že zkrotit lesní výjevy do veršů tak, aby byly hezky rytmizované, pochopitelné pro ty nejmenší a zároveň ne úplně infantilní, byl docela oříšek.

Knížka by měla vyjít do Vánoc v nakladatelství Meander a já se na ni těším nejen kvůli Albertovi a Arance, ale i kvůli krásným ilustracím jejich starší sestry Laury, která teď končí studia v ateliéru ilustrace a grafiky na pražské Umprum. Je to vlastně takový rodinný projekt, tak doufám, že přinese radost i do jiných domácností, nejen do té naší.