Článek
V jednom nedávném rozhovoru jste mluvila o svém hledání víry a o rozčarování z katolické církve. Potřebuje vlastně člověk církev k věření?
Mám pocit, že současná katolická církev člověku to věření spíš trochu komplikuje. S veškerou úctou k tradici, historii i mimořádným osobnostem, které v církvi působí, řekla bych, že problémů, které lze dnes už jen těžko přehlížet, je příliš. Sexuální zneužívání, krytí pachatelů anebo neochota přizvat ženy k rozhodování o směřování církve, tedy povolit svěcení žen na katolické kněze a umožnit jim tak příslušnost k vyšší hierarchii, to všechno jsou překážky, které mnoho lidí na cestě víry brzdí, pokud je přímo nezastaví jako mě. Obávám se, že katolická církev ztrácí na důvěryhodnosti, takže si mnozí v srdci uchovají víru, ale už ne potřebu žít ji v rámci instituce.
V knize píšete, že pronásledování katolické církve v Československu patřilo k nejkrutějším v Evropě. Čím si to vysvětlujete?
Českoslovenští komunisté byli prostě důslední, a v naplňování doktríny dokonce mnohem důslednější než v ostatních zemích východního bloku. To se odráželo například v nucené kolektivizaci vesnice, kdy sice zpočátku povolili malorolníkům hospodařit, ale výší povinných dodávek je prakticky zlikvidovali. Stejné to bylo se zákazem podnikání, které zůstalo v rámci malých rodinných živností v ostatních sovětských satelitech povoleno.
U nás takto režim rafinovaně anebo napřímo zlikvidoval většinu svých oponentů, přičemž církev, jejíž členové z řad kléru se za války projevili skutečně hrdinsky, byla pro režim svou organizační strukturou a širokou základnou loajálních věřících mimořádně nebezpečná. Režim proti ní musel zkrátka zakročit tvrdě. Výsledkem byly monstrprocesy s představiteli řádů, věznění katolické hierarchie, ale také internace a nucené práce řeholníků a řeholnic nebo perzekuce obyčejných věřících.
Ve vašem románu řeholnice usilují o to, aby i ženy mohly být svěceny na kněze. Proč je podle vás taková věc pro katolickou církev tak nepřijatelná a revoluční?
Osobně si to vysvětlit neumím, obzvlášť když v reformovaných církvích nezpůsobilo kněžské svěcení žen větší problémy. Ale hrdinové Bílé Vody o této věci velmi zodpovědně debatují, stejně jako se o tom diskutovalo na takzvaném Kobeřickém synodu, který uspořádal legendární biskup moravské podzemní církve Felix Davídek v roce 1970.
Tímto nevšedním mužem jsem se inspirovala pro postavu rebelantského biskupa Daniela, který hájil právo žen na vlastní cestu ke spáse, a slovy Felixe Davídka v mé knize rozptýlil argumenty oponentů, totiž že Kristus vyučoval ženy stejně jako muže, pročež v prvotní církvi vykonávaly funkci diákonek. Takže skutečnost, že byly ve středověku, kdy se ustavilo kolegium kardinálů, z řízení církve vyloučeny, nemá teologické opodstatnění. Felix Davídek tvrdil, že tehdy ženy pouze prohrály boj o moc.
Nicméně protože věřící v různých částech světa, potažmo v různých vrstvách společnosti nemají stejný náhled na genderovou rovnost, bojí se současní představitelé církve tuto věc přehodnotit. Spolu s Felixem Davídkem se však obávám, že je to špatně. Čím déle budou vůdčí osobnosti církve váhat s větším zapojením žen do chodu církve, tím více jich řady věřících opustí. A s nimi jejich děti, celé příští generace.
V Bílé Vodě, stejně jako v celé vaší tvorbě, je silně přítomná feministická linka. Jak je na tom podle vás česká společnost ve vztahu ke genderovým tématům?
Myslím, že od mého dětství se situace výrazně zlepšila. S větší přítomností žen ve veřejném prostoru se začala šířit osvěta, lidé jsou k rovnosti mužů a žen citlivější, umíme problémy pojmenovat. Stále tu jsou ale skleněné stropy, nízké zastoupení žen v rozhodovacích pozicích, nestejné platové ohodnocení anebo nesouměrné rozdělení práce a péče v rodinách. Nicméně i když realita ještě pokulhává za legislativou, mají ženy možnost se z nevýhodné osobní pozice vymanit. To ale souvisí i se sebevědomím a to zase se vzděláním.
Když se podíváte na školní osnovy dějepisu, moc žen, které by mohly těm současným sloužit za vzory, v nich nenajdete. Dějepis se učí z perspektivy panovníků a významných politických událostí, tedy z pozic, na které neměly ženy historicky snadný přístup. A přesto jsou dějiny plné významných ženských osobností.
Kupříkladu my jsme s kolegyněmi Renátou Fučíkovou, Lenkou Křížovou a Annou Musilovou v knize Hrdinky představily šedesátku myslitelek, vědkyň, umělkyň, spisovatelek nebo odbojářek či zachránkyň, mezi nimiž je i několik v Čechách narozených nositelek Nobelovy ceny, které by měly být v obecném povědomí. Určitě by to napomohlo k většímu respektu mužů vůči takzvaně slabšímu pohlaví a dospívající dívky zas povzbudilo na cestě za vlastními cíli a sny.
Může se vám hodit na Zboží.cz: