Hlavní obsah

Designérka Kateřina Puncmannová: Bylo to jako žít za skleněnou stěnou

„Nevím, jak dál,“ tak začíná graficky výjimečně zpracovaná autorská kniha K20 designérky Kateřiny Puncmannové. Odnesla si za ni letos nejvyšší ocenění v soutěži Národní ceny za studentský design. Absolventka plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v ní podstupuje výkon hodný horolezců. Místo na vrchol se však noří do svého nejhlubšího nitra. A vrací se ve vzpomínkách na psychoterapeutické oddělení K20. Pobyt tam jí zachránil život.

Foto: archiv Kateřiny Puncmannové

Kniha K20 grafické designérky Kateřiny Puncmannové vyniká aktuálním společenským tématem i originálním provedením.

Článek

Už to nezvládám a chci to ukončit. Tak popisujete ve své knize situaci, která nakonec vedla k vaší hospitalizaci na psychiatrické klinice. Co se stalo?

Víte, někdy se nemusí nic konkrétního stát, žádná na první pohled těžká situace. Je to spíš sled menších událostí, které se nabalují. Zvyšující se nervozita, stres, obavy a černé myšlenky. Nejprve se vloudí jen sporadicky, postupně začnou ovládat celou vaši mysl. Pak už přestane dávat smysl úplně všechno a člověk nemá sílu ani vstát z postele. Takový stav popisuji na začátku knihy. Nevím, jak dál, sedím na pravidelné kontrole u své psychiatričky.

Co bylo tím zlomovým okamžikem, že už jste nemohla zůstat doma?

Jeden okamžik to nebyl. Bylo to několik týdnů, kdy jsem prožívala těžkou depresi. Mysl mladé veselé slečny se proměnila. Najednou jsem byla lidský odpad, zrůda, která všechno ničí. Neschopná osoba, která si nezaslouží žít.

To zní velmi smutně.

V tomto věku se má člověk připravovat na maturitu, užívat si mládí. Já přemýšlela o tom, jak se sprovodit ze světa. Bylo to jako žít za skleněnou stěnou, která vás nepustí do normálního života. Na jedné straně té stěny jsem byla já a mé depresivní představy, na druhé má rodina, moji přátelé, úspěchy, radosti. Skrz tu stěnu nešlo prostoupit.

Designérka a výtvarnice Janja Prokić: Šperk je jako talisman, dává sílu a chrání

Móda a kosmetika

Když paní psychiatrička zjistila, jak se můj stav zhoršil, přesvědčila mě, že bude dobré si na chvíli odpočinout. Napsala mi žádanku na čtrnáct dní na resocializační a psychoterapeutické oddělení K20. Pobyt se nakonec prodloužil na několik měsíců.

Uvádíte, že jste tam získala prostor, který jste mohla věnovat sama sobě, že jste tam našla řád. Ten vám v životě chyběl?

Chyběl mi zdravý režim. Byla jsem zvyklá jet na maximum, trávit nad různými pracemi neadekvátní množství času, jen aby byl výsledek perfektní. Upřednostňovala jsem práci před odpočinkem. Chodila jsem spát hodně pozdě a vstávala brzy, osm hodin jsem naspala jen zřídka. Takhle to ale dlouhodobě nejde.

Tou knihou jste údajně uzavřela jednu životní etapu.

Zamyslet se nad tím, co, jak a proč se tehdy dělo, bylo přínosné. S odstupem času vidím události jasněji. Díky práci na knize jsem toto období zrevidovala a pochopila, jak bylo důležité.

Musela jste sama sebe hodně přesvědčovat, abyste své zkušenosti ze sanatoria zpracovala do diplomové práce?

Nemusela. Práce na knize mě nesmírně bavila, ale bylo jí opravdu hodně. Pár měsíců po odchodu z oddělení jsem se snažila zpracovat nějakou knihu, autorský deník. Ale nešlo to. Jakmile jsem se snažila psát delší text, měla jsem úzkost, někdy jsem se rozbrečela nebo se mi vybavily zlé pocity. To bylo v roce 2014. Teď už to takové nebylo, žádné špatné pocity se během práce neobjevily, naopak mi přinášela radost.

Publikací detabuizujete téma hospitalizace. Jedinečně v ní propojujete svou odžitou zkušenost s odbornou stránkou. Komu je určena?

Zejména těm, kteří mají obavy z hospitalizace v psychiatrické léčebně. Lidem, kteří mají v okolí někoho blízkého, který se ocitl na psychiatrickém oddělení nebo hospitalizaci zvažuje. Těm, kteří mají pocit, že jim léčebna nemůže dát nic dobrého a jen tím ztrácejí čas. A také lidem, kteří se zabývají duševním zdravím. Kniha je unikátní jako celek. Jsou v ní i osobní výpovědi a životní příběhy. Já jsem chtěla tyto dva směry spojit. To není úplně časté.

Co sehrálo v grafickém návrhu největší roli?

Nejdřív jsem se snažila koncipovat obsah. Vytáhla jsem zpod postele krabici vzpomínek a začala jsem je třídit. Nastavila jsem si určitá pravidla, ale každou stránku jsem řešila individuálně.

V knize je velké množství obrazových materiálů, které tvoří podstatnou část i z vizuálního hlediska. Jsou to fotografie pořízené během pobytu, kresby, malby a keramické objekty, útržky ze skicáků, dopisy nebo různé předměty.

Jakou další výzvu máte před sebou?

Chtěla bych se více angažovat na poli kulturního dění v Týnci nad Labem, což je město, ze kterého pocházím a kde kromě Prahy také žiji. A přála bych si, aby se mi s naším týmem úspěšně podařilo dokončit projekt Chatbot Numi, průvodce duševním zdraví.

Denisa Kimlová: Spolumoderování s dětmi bývá i nevyzpytatelné

Kultura

Spisovatelka Veronika Matysová: Psaní má být radost

Kultura
Související témata:
Kateřina Puncmannová

Výběr článků

Načítám