Článek
Do Brna přijíždíte už potřetí. Co to pro vás znamená?
Pro mě jako autorku znamená mnoho, že český překlad mé knihy, která vyšla v roce 2015, je vyprodán. Nyní se připravuje v nakladatelství Větrné mlýny druhý a třetí díl trilogie, která byla mým literárním debutem.
Poprvé jsem přijela do Brna na pozvání Masarykovy univerzity, abych se setkala se studenty norštiny v překladatelském semináři. Podruhé už to bylo na křest českého překladu Zůstaň, jestli můžeš, odjeď, jestli chceš. Účast na letošním středoevropském turné je pro mě, a troufnu si říct i pro mé kolegy, velmi důležitá.
Nejsem typ autora, který píše do šuplíku, píšu pro čtenáře, potřebuji znát jejich reakce, protože to jsou oni, s nimiž se chci o své texty podělit. Abych se něco dozvěděla o sobě jako o člověku a autorce. K takovému poznávání může přispět i dialog s českým publikem.
Jak by se dala zmiňovaná trilogie charakterizovat a jaké pozornosti se jí zatím dostalo?
Byl to úspěšný debut, za což jsem vděčná. Kniha pojednává o čtyřech mladých mužích, kteří se rozhodnou odjet do Afghánistánu v rámci mezinárodních mírových sil, v nichž bylo řadu let zapojeno Norsko podobně jako Česká republika. Tři zahynou v okamžiku, když jejich džíp najede na nastraženou minu. Děj se neodehrává v Afghánistánu, ale v Norsku, ve vesnici, v níž jako kluci vyrůstali, chodili do školy a utvářely se jejich vztahy.
Jako u mnohých jiných vojáků i jejich motivace odejít do války vycházela z bezradnosti a životní bezvýchodnosti, kdy špatná perspektiva života na venkově je v mém textu jen jednou z řady dalších nastolených otázek.
Trilogie dostala v Norsku přezdívku afghánská trilogie, jiní ji nazývají trilogií smutku. Protože největší část textu patří hlasům těch, kteří jsou konfrontováni se ztrátou člověka. Je to otřes, který nezůstane bez následků pro nikoho z venkovské komunity.
Několik týdnů po vydání knihy se v tisku objevila zpráva, že v Afghánistánu padli čtyři norští vojáci. Přibližně ve stejnou dobu byla i Česká republika nucena přijmout své padlé z Afghánistánu. Nefungovala tady literatura v nějaké prorocké dimenzi?
Takhle bych to určitě nevnímala. Možná můj příběh vystihl ducha situace. Jde mi o to, aby mé knihy byly vnitřně pravdivé, ale také obecně lidské, univerzální. To je důvod, proč nelíčím norské reálie, norskou krajinu a vlastně ani to, jak člověk vypadá.
Jde mi o to, co se postavě honí hlavou. Jak vnímá sebe a v neposlední řadě, jak prožívá reakce okolí. Nepopisuji vnějškovosti, ale zprostředkovávám osobnost jejím vnitřním hlasem.
Postavy vstupují do příběhu individuální dynamikou, rytmem výpovědi. Všechny hlasy prozrazují, v jaké fázi se nacházejí, ale ne všichni jsou, literárně řečeno, takzvaně spolehlivými vypravěči. Celkový obraz pak vzniká před vnitřním zrakem čtenáře.
Norská literární krajina je v posledním desetiletí nejen výkladní skříní detektivního románu, ale rovněž autofikce, kdy autoři a autorky píší v autobiografickém duchu. To však není váš způsob psaní. Proč?
Rozhodně nechci psát autobiograficky nebo tvořit literární selfíčka. Přirozeně čerpám z prostředí, které znám, ale láká mě vytvářet příběhy, vyprávět o spojnicích a napěťovém poli mezi členy rodiny, rodiči a dětmi.
Snad nejvíce mě zajímají vztahy mezi sourozenci. To jsou okruhy, které se týkají každého člověka bez ohledu na to, ve které zemi žije. Pocházím ze čtyř sourozenců a každý z nás by referoval o společném dětství naprosto jinak. Mám dojem, jako by autobiografická vlna přinesla zúžení prostoru pro kreativitu, fantazii, pro tradiční vyprávění příběhů.
Mě velmi zajímá psychologické zkoumání i prožívání. Ráda si představuji, jak bych asi jednala v kůži té či oné postavy, vžívám se do různých osudů i charakterů mužů i žen, a snažím se tím rozvíjet prostor pro příběh. Nechci vytvářet postavy dobré nebo zlé, protože takoví rozhodně nejsme, všichni jsme obojí.
Svůj pátý román Moderní rodina jste po řadě literárních ocenění z předcházejících let nazvala svým komerčním a mezinárodním průlomem. Co k tomu přispělo?
Asi právě skutečnost, že rodina je určující pro všechno, co a jak v životě prožíváme, o co usilujeme, co nás formuje, a to v dobrém i ve zlém. V tomto románu vyprávím příběh rodičů, kteří se po čtyřiceti letech rozhodli z manželství odejít. Jejich dospělé děti, dvě dcery a nejmladší syn, jsou touto zprávou konfrontováni při rodinné dovolené u příležitosti otcových sedmdesátin. Všichni jsou zaskočeni, protože považují takový krok za fatální omyl, možná i zradu na jejich životech.
Obě dcery uvrhne rozvod rodičů do vlastní partnerské krize, vyčítají jim faleš a nezodpovědnost, trestají je tím, že vědomě omezují kontakt svých dětí s nimi a podobně. Syn však vyznává nezávislost a svobodnou volbu partnera mimo oficiální instituce, zůstává tedy rozvedeným rodičům na blízku, a stává se tak jejich největší oporou. Ale příběh nemá jednoznačné vyústění.
Co mě při psaní tohoto románu rovněž zaměstnávalo, bylo, jak se proměňuje vnímání věku, respektive co dnes rozumíme pod pojmem stáří. Když byla má babička čtyřicátnice, neměla žádné plány do budoucna, její perspektiva byla obrácená do minulosti. Dnes mohou uskutečňovat své sny i sedmdesátníci.
Individuální i společenské vnímání věku se výrazně posouvá, ale naše těla mají pořád své limity. Zdá se mi, že naše pocity a touhy nejsou úplně kompatibilní s naším tělem. Z toho důvodu je přijetí sebe sama, svého věku, vlastně výzvou.
Váš román Etterklang, Dozvuk, vyšel roku 2022 a místo názvů kapitol jsou v něm jen písmena. Co mají znamenat?
Jedná se o čtyři velká a pět malých písmen. Představují struny na hardangerských houslích, které jsou tradičním nástrojem norské lidové hudby. Dodnes jsou používány především v kraji Telemark, odkud pocházím. Mají čtyři struny horní a čtyři nebo pět strun spodních, na které se přímo nehraje, ale které melodii propůjčují zvláštní dozvuk a rezonanci.
Text napsala pro Právo Miluše Juřičková, překladatelka
Může se vám hodit na Zboží.cz: Když můžeš, zůstaň. Když musíš, odjeď - Helga Flatlandová