Článek
Čeští čtenáři mají rádi téma druhé světové války a těsné poválečné historie, zároveň rádi čtou prózy z venkovského prostředí. Čím tyto oblasti inspirují vás?
Pro mě je to zcela pochopitelné, jsem určitě jednou z nich. Myslím, že je přirozené chtít pochopit a nějakým způsobem prožít nedávnou historii. Dobu, v níž vyrůstali, nebo ve které žili naši rodiče, prarodiče. Sama o tom přemýšlím, ptám se, jak bych v těch historických momentech obstála.
A ta venkovská próza?
Z venkova pocházím. Skoro celý život jsem na jednom místě, v jedné vsi. Zkoušela jsem bydlet jinde, blíž městu, ale táhlo mě to zpátky. Mám kočky, králíky, slepice, takže i hospodaření je mi blízké. Člověka ukotvuje, zapouští v něm kořeny a on mnohem citlivěji vnímá čas, drobné proměny. Je mi blízká i venkovská próza. Přes Zábranu jsem se dostala k Buninovi a schovávám se do něj, kdykoli můžu.
V jednom rozhovoru jste řekla, že vás zajímá temnota padesátých let. Proč?
Asi proto, že je to vlastně nedávno. Nedokážu pochopit, jak po té válečné mizérii mohli lidé dovolit druhé kolo nelidských represí. Nerozumím tomu ani trochu. A právě proto o té době čtu. Neposouvá mě to dál, člověk se spíš propadá hlouběji.
Redakčně jste se podílela na knize Šárky Gmiterkové ON o Oldřichu Novém, která je podle mě objevná právě tím, že trochu mění náš pohled na onu temnotu padesátých let. Slovy autorky z rozhovoru to byl pro Oldřicha Nového a další prvorepublikové hvězdy příběh kompromisů, druhých šancí a zákulisních vyjednávání. Zaslouží si i padesátá léta nějakou současnou reinterpretaci, nové vyprávění?
Ano, i pro mě to byl překvapivý moment. Ovšem je nutné si uvědomit, že Oldřich Nový měl výjimečné postavení, kterého zkrátka využil. Ale šťastný v tom novém uspořádání podle mě nebyl. Nerada bych padesátá léta démonizovala.
Hovořím o výseku reality, čtu svědectví určitých lidí, třeba ve fenomenálních povídkách Jana Zábrany, ve vzpomínkách paní Zábranové, Karla Pecky, Dagmar Šimkové, Anastáze Opaska, Bohumila Tajovského.
Tam to skutečně působí temně. K tomu si přidáte výlet do Krušnohoří a v tu chvíli mi reinterpretace téhle doby přijde skoro nemožná.
Jedním z témat Idy je i poválečný vztah Čechů a Němců. Je to dnes už vyřešené, historické téma?
Dějinná traumata se asi nedají vyřešit. Dají se jen nažívat skrze vyprávění. Skrze vyprávění co nejrůznější, z nichž si potom člověk skládá obraz doby. Rozhřešení ale nedojde.
Při čtení Idy mi na mysl přicházely filmy Adelheid nebo Všichni dobří rodáci. Vy pracujete v Národním filmovém archivu. Je vám při psaní inspirací i kinematografie?
Kdysi dávno jsem se hlásila na scenáristiku na FAMU. Vlastně ani nehlásila, šla jsem tam v sedmnácti na konzultaci k panu Dohnalovi, který mi velmi elegantně naznačil, že by mé juvenilie neobstály. A tak jsem to rovnou vzdala. Měl tehdy naprostou pravdu.
Scénáře jsem psala dál, ale stále víc se mi zdálo, že mě moc omezují, že se nemůžu dosyta rozepsat. Tak jsem začala s prózou. A filmové vidění mi asi zůstalo. Filmovou klasiku znám a je současně dost pravděpodobné, že mě ovlivnila.
Kdyby se Ida měla zfilmovat a vy jste si mohla vybrat kteréhokoli režiséra, žijícího i nežijícího, kdo by to byl?
Kdykoliv jsem přemýšlela o režisérovi, byl to vždycky István Szabó.
Jste spoluzakladatelkou nakladatelství Bylo nebylo. Jak se dnes malým nakladatelstvím daří?
Přesněji jsem jeho spolumajitelkou. Jeho zakladatelkou je Anička Pleštilová, k níž jsem se až později přidala a se kterou už řadu let nakladatelství vedu. Pokud můžu soudit z vlastního pohledu, za těch pár let jsme urazily velký kus cesty. Přežily jsme dobu covidovou, což se rovnalo zázraku, rok od roku děláme náročnější knihy, někdo už nás dokonce poznává a čtenáři se k nám vracejí. Kdyby nás to aspoň trochu živilo, byl by to splněný sen.
Považujete podporu státu za dostatečnou?
Musím přiznat, že jsme za ta léta třikrát požádaly o finanční podporu na konkrétní knihu a pouze v minulém roce jsme ji dostaly. Tu knihu nám to skutečně umožnilo vydat, protože je to nákladná monografie, na niž bychom finance nedaly dohromady. Nastavení podpory tímto způsobem mi přijde zcela logické, o praktickém hodnocení projektů mám ovšem své pochybnosti.