Spisovatelka Hana Whitton: Adama ze Zbraslavi jsem potkala na naší zahradě, ve vísce nedaleko Oxfordu

Článek

Knihy ji obklopují celý život. Překládala je, pracovala v nakladatelství, vedla Knižní klub. Do Velké Británie odešla před více než dvaceti lety. Provdala se tam. Ač uměla výborně anglicky, jazyk vystudovala na Karlově univerzitě v kombinaci s češtinou, nestačila se – jak říká – divit: „Všechno bylo jinak – jazyk, reálie, životní styl.“

Konečně však měla čas na psaní. Zážitky z nového domova, které uplatnila také v pořadech pro rozhlas, pak vylíčila v knize Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka. A po ní následovaly další. Autorsky doma je ale jinde, v historii, u Přemyslovců, v době třicetileté války, v obrození…

Jednou z vašich populárních, literárních postav je Adam ze Zbraslavi. Kde jste tohoto muže žijícího ve 14. století potkala?

V malé vesnici nedaleko Oxfordu, na naší zahradě. Zrodil se v mé hlavě, v čase, kdy jsem psala romány hlavně o Přemyslovcích. Přitom jsem se dostala až k Václavovi III. (1289-1306, pozn. red.), jehož život byl opravdu příliš krátký. Skončil vraždou, která dodnes nebyla úplně objasněná. Říkala jsem si: kdo to udělal? A začala jsem pátrat v pramenech, což mě dovedlo k Václavově levobočné dceři Alžbětě.

Ta se pak stala protagonistkou - ovšem vedle Adama ze Zbraslavi! - první knihy s názvem Adam ze Zbraslavi a případ královského levobočka, protože by asi Václavův krátký život nebyl pro tento typ příběhu dostatečně nosný. Po vraždě svého královského otce se ocitne v ohrožení také Alžběta, a tak se na scéně objeví Václavův věrný přítel Adam ze Zbraslavi.

Proč Zbraslav?

Tahle část Prahy se mi vždy líbila, fascinovala mě bohatou historií. V Oxfordu se mi po ní nejednou zastesklo.

Vyprávění, v němž se Adam objeví, má tři části. Už před ním jste ale napsala tolik knih, že u vašeho jména v knihovnách najdu až metr dlouho řadu. Kolik je to přesně titulů?

Přes 57 – zatím do toho nepočítám reedice, které momentálně upravuji pro nové vydání. Doufejme, že ta metrová řada bude narůstat – právě jsem odevzdala další rukopis.

Spisovatelkou jste se ale, co vím, stala poměrně pozdě, ne? Ani ne před dvaceti lety.

Spisovala jsem po celý život, jenže do té padesátky pouze do šuplíku. „Vydávaným autorem“ jsem se stala skutečně až později. Přispělo k tomu zejména to, že jsem po přesídlení do té malé vísky u Oxfordu měla na psaní konečně víc času. I když i to je relativní, protože mi toho času hodně zabralo seznamování s novým prostředím a s novými reáliemi.

Myslíte tím třeba kohoutek na horkou vodu, kohoutek na studenou v koupelně, z nichž teplou vodu na umytí rukou nesmícháte?

Třeba ty, ale i řadu jiných věcí. Naivně jsem se domnívala, že mě Britové jako anglistu jen tak něčím nezaskočí. To byl omyl. Jak už jsem říkala, všechno bylo jinak. Jako příklad uvedu metrickou soustavu, která se příliš nevžila. Musela jsem si pořídit tabulku na přepočet jednotek z britských „imperials“, tedy liber, stop a tak, abych se zorientovala nejen při nákupech.

Zvykala jsem si i na to, že na malé anglické vesnici si lidé drží náležitý odstup. A to platí i o těch, kdo se tam „nově“ přistěhují, bez ohledu na to, zda jsou to rodilí Britové, nebo cizinci. S mým manželem Paulem jsme prostě byli „cizí element“. Z těchto mých postřehů pak vznikla moje první kniha, již zmíněný titul Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka (2005).

Už jste zapadli?

Odvažuji se tvrdit, že ano. Vážíme si toho, protože domů na čaj vás jen tak nepozvou.

Podobné postřehy jste zveřejňovala i v rádiu. Tahle spolupráce je už u konce?

Mé pravidelné vstupy jsou již minulostí, ovšem když mě z rozhlasu osloví, jsem moc ráda. Potěšilo mě, že si rozhlas vybral jednu z mých „anglických“ knížek (Moje anglická babička) jako četbu na pokračování a potom jako audioknihu.

Změnil se nějak váš život po brexitu za poslední tři roky?

Zásadní věci se po brexitu teprve postupně objevují. V naší vesnici se nejvíc probírala informace, že z trhu může zmizet Marmite (pomazánka z kvasnicového extraktu, který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva - pozn. red.), protože se určitá složka vyrábí ve Francii. To se řešilo opravdu hodně, i v místních dopravních prostředcích výrazně. Ponechávám nicméně stranou vášnivé diskuse v médiích.

Vrátím vás ještě k vašim historickým románům, které čtenáři tolik milují. Vznikly tak, že se vám stýská?

Ne, historii miluji odjakživa, ale v něčem mi pomohla i jedna „britská“ náhoda. V rámci sžívání s novou zemí, s novým prostředím, jsme jezdívali na výlety do okolí. Dostali jsme se i do Ashdown House, kde nám řekli, že v tomto loveckém zámečku žila česká královna. To mě opravdu udivilo.

Hana Whitton bydlí u Oxfordu. Její knihy o českých dějinách vznikají právě tam.

Začala jsem tedy pátrat, zda je to pravda. Ukázalo se, že zámeček byl skutečně postavený pro Alžbětu Stuartovnu, dceru krále Jakuba I., která si vzala „Zimního krále“ Fridricha Falckého a jeden rok s ním vládla v Čechách. A tak vznikl můj první historický román Zimní královna (2006).

Od té doby jste jich napsala desítky, vychází mi to zhruba na dva tituly ročně. To je dost šílené tempo.

Vypadá to tak, ale jak už jsem říkala, dlouho jsem psala do šuplíku. Pro ostatní práci mi na vlastní knihy nezbýval čas. Teprve teď můžu realizovat své nápady a sny.

V minulosti jste i hodně překládala. Na který titul nebo autora jste nejpyšnější?

Asi na Roalda Dahla. Překládat jeho text, to byla „výzva“, k níž je třeba mimo jiné dostatek fantazie. Jako spisovatel je velmi hravý, což musíte jako překladatel/ka respektovat. Musíte se přizpůsobit jeho jazyku, což mě vždy bavilo.

Jeho jméno teď zarezonovalo v souvislosti s úpravami textů. Souhlasíte s nimi?

Ne, myslím si, že by jeho knihy měly zůstat tak, jak je kdysi napsal.

K vaší práci, životu patří desítky let jedna vlastnost: preciznost. Jak si ověřujete, zda vše sedí ve vašich románech i po faktografické stránce?

Čerpám hodně ze své knihovny, kterou jsem si do Británie přivezla z českého domova. Mám celé komplety nejrůznějších kronik, Ottův slovník naučný a aktivně sbírám i literaturu, která vychází o období, o němž píšu.

V češtině?

Ano, v češtině. Mám zkušenost, že cizojazyčné materiály se na naši minulost někdy dívají z jiného úhlu pohledu. Vezměte třeba takovou Annu Českou, manželku Richarda II. – na tu zdejší kronikáři zahlíželi jako na „nehezkou nicku“. A přitom ona jako jediná dokázala zmírnit výbuchy Richardova pověstného hněvu. A ten dvojí pohled se vztahuje i na už zmiňovanou Zimní královnu Alžbětu Stuartovnu.

U nás se o ní zase mluví jako o panovnici, co leccos zničila, hodně tančila a Čechům moc nerozuměla.

Možná, ale rozhodně to byla silná žena. Vezměte si, že už jen cesta do Českého království pro ni musela být velmi těžká. Přišla do prostředí, kterému nerozuměla, kde se necítila dobře, po celou dobu se snažila být manželovi oporou.