Spisovatelka Hana Raduličová: Ve válce si musíte vybrat stranu, kterou podpoříte

Článek

Jmenujete se Hana. Což je poměrně časté židovské jméno. Vaše knihy Láska za ostnatým drátem (2012) i Esterčini otcové (2021) pojednávají o holocaustu. Máte v rodině nějaké židovské předky?

Ne, co vím. Táta pochází z Chorvatska, máma z Humpolce, z Vysočiny. A jméno Hana pro mě vybírala moje babička, tátova maminka. Tehdy se jí moc líbila česká krasobruslařka Hana Mašková… Ale je také pravda, že podle jména mě sem tam lidé na Židovku tipují, když mě neznají.

Jak jste se tedy dostala k tématu holocaustu, k němuž se tematicky vracíte?

Zaujalo mě už na střední škole, stejně jako celá 2. světová válka. Jako novinářka jsem se pak tak nějak logicky věnovala i politice, událostem v Izraeli, na Blízkém východě, zároveň jsem neopomíjela historii. Vedle chorvatských témat jsem psala také o Svitavách, kde žil Oskar Schindler… I v Česku jsem kvůli tomuhle mému celoživotnímu „zájmu“ projela řadu míst, mimo jiné Lidice a Terezín.

Co vás na 2. světové válce stále tak fascinuje?

Mám-li to jaksi zobecnit, tak otázky i odpovědi na ně, jak se z normálního člověka může stát sadista, válečný zločinec, anebo naopak hrdina, mě stále fascinují. Válka v sobě přináší řadu okolností, které změní zásadně všechno, na co jsme zvyklí. Věřte, že vím, o čem mluvím. Sama jsem válku prožila a hlavně přežila.

Mluvíme o válce na Balkáně z 90. let, že?

Ano, Zadar byl tehdy bombardovaný. Často jsme z domova utíkali do krytu. Maminku navíc málem ostřelovači zabili. Stříleli schválně do lidí, kteří se běželi nebo jeli schovat. Stalo se to v momentě, kdy jsme se vraceli pro deky, aby nám nebyla v krytu zima. Ostřelovač mířil přímo na máminu hlavu. Kulka se zastavila v opěradle auta…

Na štěstí je to za námi. Ovšem i díky těmhle zážitkům vím, že obyčejní lidé jsou ve válce vždycky oběti, a také to, že v žádné válce nemůžete zůstat bez názoru, mimo dění, neutrální k tomu, co se kolem vás děje. Musíte si vybrat stranu, kterou podpoříte… Nic není pro člověka zkrátka horší než válka.

+7

Promítly se tyhle zkušenosti do vašich literárních postav?

Pravděpodobně ano. Vždy mě zajímá i to, jak se cítí agresor, za 2. světové války třeba ten vraždící esesák, jak může přežít to, co dělá, dělal. Jak si může všechna zvěrstva vysvětlit, zpracovat je… I o tom jsou moje předešlé dvě knihy.

Vyšly v češtině, kterou ovládáte hlavně proto, že vaše maminka pochází z Humpolce. Váš táta je Chorvat. Jak se dali dohromady?

Hodně lidí si myslí, že se seznámili kdesi u moře, což je nyní pro podobná, národnostně smíšená manželství typické. Ale není to tak. Maminka se s tátou seznámila už koncem 50. let. Když jí bylo patnáct, studovala na jedné škole v Adršpachu, rozhodla se, že si chce dopisovat s někým z tehdejší Jugoslávie. Tak si dala do časopisu inzerát s tímto přáním a svou adresou a čekala, kdo jí napíše. Ozvalo se jí na to docela dost vrstevníků, ona si z nich vybrala mého tátu, protože žil u moře. Pochází z jednoho malého ostrova u Zadaru. Psali si pět let, než se v roce 1964 potkali.

V jakém jazyce si dopisovali?

Máma tátovi psala česky, táta jí odpovídal chorvatsky. Mezi tím se oba učili tu druhou řeč, aby si líp rozuměli. Nakoupili si i kvůli tomu slovníky. Tátovi to přitom šlo rozhodně líp, je na řeči nadaný. Češtinu zvládl poměrně rychle.

Viděli se poprvé v roce 1964. Kdy se vzali?

V roce 1966, na pražské Staroměstské radnici. Slavili pak v hotelu Paříž. Maminka se poté přestěhovala do Zadaru, kde jsme se jim narodily já a moje sestra Ivanka. Vazbu na Česko jsme ale jako rodina neztratili. Do Humpolce jsme se vraceli každý rok. Pamatuju si, jak mě vždy bolelo břicho, když jsme přijížděli k Větrnému Jeníkovu, a já si uvědomovala, že budu muset mluvit česky. Hledala jsem v hlavě slovíčka, věty, abych se se svými sestřenicemi alespoň nějak domluvila.

A domluvila?

V prvních minutách jsme samozřejmě na sebe „jen“ koukaly, pak jsem se vždy rozmluvila. Pro dítě je zkrátka rok dlouhá doba. Na leccos zapomene, leccos mu nepřijde důležité. Navíc já jsem dlouho ani v češtině vůbec nečetla, ani knihy, ani časopisy. To přišlo až na vysoké škole, když mi bylo tak kolem dvaceti. První české knihy jsem tehdy četla velmi pomalu, což už neplatí. S každou jsem byla rychlejší a rychlejší. Pokaždé se taky při cestách do Česka těším, že tu zajdu do knihkupectví a vyberu si tu z úžasné nabídky nejrůznějších titulů.

Jdete na jistotu?

Mám ráda v knihkupectví široký výběr. Pečlivě čtu synopse titulů, které mě zaujmou. Vše si ještě ověřuji na internetu, nejčastěji v Databázi knih, až poté knihy kupuju. Na názory jiných obecně hodně dám. A vzhledem k mé profesi – desítky let mě živila novinařina – mě zajímá hlavně publicistika, beletrii opravdu moc nečtu. K některým titulům se ráda vracím. Dá se říci, že díky této zálibě, mému zaměstnání mám o Česku, o tom, co se tu děje, stále dobrý přehled. Sleduji i český tisk.

Čtení v češtině je i důvod vaší skvělé mluvené češtiny, předpokládám.

Ale ona není tak skvělá, třeba psaní mám úplně příšerné, protože jsem zvyklá hlavně mluvit. Je tak rozhodně znát, že mou první řečí je chorvatština, kterou jsem i vystudovala na vysoké škole. Živila mě a stále živí. I mé české knihy vycházejí z chorvatských originálů. Musí se teprve do češtiny překládat.

Máte psaní v rodině? Co vlastně dělali vaši rodiče?

Maminka byla dlouho s námi doma. Následně, když jsme jí, my dcery, odrostly, ona si v Chorvatsku zvykla, pracovala jako prodavačka. Tatínek působil jako ředitel kina. Také celý život něco píše. Ale zajímá ho především lingvistika. Napsal mimo jiné slovník rodného ostrova.

Nyní v češtině vychází už váš třetí román Ani ne pět minut. Zůstáváte v období 2. světové války?

Nechci úplně přesně prozrazovat děj, o čem kniha je. Co ale říci mohu, posouvám se jako vypravěčka od historických románů částečně do současnosti. Má novinka se odehrává v roce 2022, jsou v ní také důležité retrospektivní částí. Vracím se do roku 1968, do Československa a do Jugoslávie. Žánrově jde v podstatě o intimní rodinný román vyprávěný Lukášem, pražským intelektuálem, rozvedeným architektem. Do jeho postřehů se prolínají vzpomínky jeho matky, její minulosti z 60. let. Lukáš se kvůli nim, po její smrti vydává do Chorvatska, aby odhalil jedno rodinné tajemství.

Inspirovala jste se ve vašem rodinném prostředí?

V lecčems ano. Využila jsem zážitky z dětství, kdy jsme jezdívali do Československa a naši příbuzní zase k nám, do Jugoslávie. Byl čas socialismu, kdy řada věcí nebyla samozřejmá. Zkušenosti, jaké to bylo žít tam a tady, určitě mám.

Ještě mi řekněte, u nás jste si své čtenáře našla. Vydáváte knihy i v Chorvatsku?

Ne, první knihu Láska v Kanadě (v češtině vyšla pod názvem Láska za ostnatým drátem – pozn. red.) jsem sice napsala v roce 2009, vydala ji v Chorvatsku o rok později, jenže tamní knižní trh je vážně malý. Prosadit se na něm není lehké. Nechala jsem proto ve Splitu, u jednoho nakladatele, vydat jen stovku kusů. Distribuovala jsem si je sama. Pak jsem se rozhodla štěstí zkusit v Česku, kde mi hned z nakladatelství XYZ volali, že knihu berou. Vyšla poměrně rychle, v roce 2012.

Ještě vás vrátím domů, do Zadaru. Udržela se čeština i v dalších generacích vaší rodiny?

Doma, mezi sebou, s rodiči, sestrou mluvíme chorvatsky. Máme ovšem výrazy pro určité předměty, které jsou ryze české. Naběračce tak říkáme sběračka, podobně to máme s utěrkou, nebo o tom, že se zhorší počasí, řekneme: kabousí se. Používáme i typické české fáze, třeba lítat jak hadr na holi… (Smích)