Článek
Mnoho autorů se dostalo k tvorbě pro děti kvůli inspiraci vlastními potomky. Jak tomu bylo u vás?
Mě také inspirovaly vlastní děti. Byla jsem na mateřské dovolené, a přestože je miluju a věnuju se jim, chtěla jsem se zabývat i něčím zcela vlastním. Tím, že jsem učitelka, tematicky jsem moc daleko neutekla. Manžel Milan je ilustrátor, máme tedy doma obě důležité knižní složky. Své příběhy si hodně vizualizuji, takže spolupráce s ilustrátorem je pro mě výhodou, a navíc k ní mám kratší cestu.
Šedík a Bubi, Chrochtík a Kvikalka, Žvanda a Melivo, to jsou jen některá jména hrdinů vašich příběhů. Kam na ně chodíte?
Jsem logopedka, takže třeba Žvanda a Melivo je knížka zaměřená na rozvoj komunikačních dovedností. A do jmen jsem ukryla poptávku po tom, aby děti co nejvíc komunikovaly, tedy žvanily a mlely. Chrochtík a Kvikalka, to je zase jasná shoda s citoslovci. Děj je určen malým dětem a zvířátka tam mluví vlastním jazykem.
Jak jako logopedka vnímáte největší nebezpečí či nedostatek péče o správnou mluvu?
Hodně se mluví o tom, že vývoj výslovnosti současných dětí trvá déle než dřív. Logopedie je společností vnímána především jako nauka, kdy se děti učí správně vyslovovat. To je pravda, ale já to vidím šířeji.
Zajímá mě řeč i po stránce obsahové. Některé děti se nedokážou správně zeptat, srozumitelně se vyjádřit, plynule vyprávět příběh, aby měl hlavu a patu, včetně logických souvislostí. Proto se snažím rozvíjet komunikační dovednosti i v tomto ohledu.
Co má vliv na to, že děti mají problém s výslovností a nedokážou vyprávět třeba i jednoduchý zážitek?
Příčin je řada. Například to, že hrubá motorika, která se rozvíjí přirozeným pohybem, často není na úrovni, jako když jsme my byli malí. Pokud bych dál srovnávala, my jsme se dívali na filmy, v nichž herci pronášeli celé věty. Dnes se děti hodně dívají na animované filmy, aplikace, v nichž nemají možnost vidět správný mluvní vzor. Nemůžou odezírat artikulaci.
To může navíc způsobit i to, že jejich vyjadřování je mnohdy zkratkovité, nebo jednoslovné. Nelze ale generalizovat. Jsou děti, které jsou řečné a je nádhera si s nimi povídat.
Jakou máte jako učitelka a spisovatelka zkušenost s touhou dětí číst?
Zkušenost mám s oběma póly. Jako autorka jezdím do knihoven, kde jsou nadšení čtenáři. Takže bych neřekla, že je to tak strašné, jak by se mohlo zdát. Ze školy mám však další zkušenost, a sice že v každé třídě je asi tak třetina čtenářů, ale u zbytku zájem o knížky spíš klesá.
Na omluvu dětí bych uvedla, že my jsme v dětském věku neměli tolik lákadel. Ony mohou prožívat fascinaci příběhem nejen z četby, ale i z on-line her, z videí. Netroufám si říct, že bych těmto svodům jako dítě odolala.
Projevuje se v dětské literatuře nějaký trend?
Záleží samozřejmě na dítěti. Ale je patrné, že zažíváme boom komiksů, protože děti preferují vizuální příjem informací. Nakonec i dospělí dostávají více různých návodů k použití, informací v podobě grafického ztvárnění nebo přímo prostřednictvím animovaných sekvencí, aby nebyli nuceni tolik číst.
Myslím, že důležité jsou počátky čtení. Když si dítě najde cestu ke knize, postupně si hledá náročnější texty a oblíbené žánry. Takže bych nelámala hůl ani nad zdánlivě pokleslou literaturou. Věřím, že v životě dítěte i dospívajícího přijde chvíle, kdy se ke knize dostane. Věřím, že knížka stále funguje.
Může se vám hodit na Zboží.cz: