Článek
Po dvou prózách zasazených do domácího prostředí jste děj poprvé rozehrála na jiném kontinentu. Co vás ke změně přimělo?
Zkrátka sám život. Místní prostředí nasávám, je mi aktuálně blízké. Silně mě ovlivňuje a intenzivně o něm přemýšlím. Ačkoli by se příběh jistě mohl odehrát kdekoli, bylo pro mě nejpřirozenější jej umístit právě na Tchaj-wan.
Tuším, že kdyby se udál jinde, děj by se odvíjel jinak. Neklade si ambici být průkaznou výpovědí o tamní společnosti a kultuře, ta však samozřejmě významně formuje přemýšlení postav.
V Asii se pohybujete už od roku 2009. Zrálo ve vás téma celou dobu?
Netroufla bych si tvrdit, že znám Asii. Sloužila jsem pouze v Ulánbátaru a nyní v Tchaj-peji. V jiných destinacích jsem byla víceméně jako turistka, takže jde o velmi limitované poznání. Navíc nejsem sinoložka či odbornice na jinou asijskou kulturu a jazyk.
Nicméně i má mongolská zkušenost se lehce propsala do mé dřívější knihy Malinka. V Černých jazycích navíc hraje vedlejší úlohu Mongolka. Všechny nabrané zkušenosti se tímto způsobem do tvorby promítají.
Do zápletek románu hodně promlouvá tchajwanská historie minulého století. Jak moc je pro obyvatele země choulostivým tématem?
Tamní moderní dějiny jsou opravdu velmi pohnuté a současná situace taktéž značně složitá. Z druhé polokoule se nám může jevit zjednodušeně. Kolektivní vědomí, což se netýká jen Tchaj-wanu, se zrcadlí v našich dnešních životech. Nejmladší generace se potýká s odlesky nedávné historie, které často způsobují i dost rozdílné uvažování v rámci jedné rodiny.
Čerpala jste z konkrétních osudů?
Rozhodně ano. Jednotlivé momenty, zejména ve vztahu hlavního hrdiny s jeho otcem a tchánem, jsou střípky poměrně citlivého příběhu, který bych si nedovolila vycucat z prstu. Ovlivnily mě rozhovory s mými přáteli a tchajwanskými kolegy.
Černé jazyky jsou mimo jiné o křivdách nesených z minulosti, které protagonista zametá pod koberec. Vypozorovala jste v tomto směru něco z tchajwanské mentality?
Nechci generalizovat, ale samozřejmě mnohé aspekty vycházejí z typičností nejen Tchaj-wanu, ale i dalších asijských tygrů, nově industrializovaných společností, jakými jsou Japonsko či Singapur. Určitá míra diskrétnosti a zvyk nevytahovat citlivá témata příliš otevřeně je toho součástí. Na druhou stranu se zrovna s tímto jevem setkáváme v omezenější míře i mezi Středoevropany.
Mezi postavy jste zařadila i Češku. Chtěla jste jejím prostřednictvím zdůraznit kontrasty národů?
Hana má poměrně málo prostoru, funguje spíše v Baově příběhu než samostatně. Její náraz s Tchwaj-wanem bezpochyby vystihuje dynamiku a různé disproporce, s nimiž se tu dozajista spousta našinců potká.
Vložila jste do Hany něco ze sebe?
Jde spíše o jednotlivosti. Kupříkladu ve chvíli, kdy se vysmívá tchajwanské obezřetnosti, co se týče zákazu vstupu do oceánu tam, kde to není výslovně povoleno. Obvyklou situací je, že cizinci mají tendenci bezhlavě se vrhat do vody a podceňovat sílu nebezpečných spodních proudů, což jsem sama zažila.
Mění vám tyto zážitky zpětně pohled na Evropu, když se do ní vracíte?
Jde o zvláštní zkušenost. Určitě to zná každý expat, omluvte mi ten ošklivý výraz, tedy člověk, který delší dobu pobýval v zahraničí bez možnosti či ambice se s tou společností vyloženě identifikovat. Posune se vám perspektiva.
Na Tchaj-wanu jsem samozřejmě v extrémní pandemické situaci a musím uznat, že jejich přístup je zcela opačný Čechům. Sice rozumím naší svobodomyslnosti a zpochybňování některých nařízení, na druhé straně se nelze nesmírně disciplinovanému Tchaj-wanu neobdivovat za to, jak problém zvládl.
Knihu charakterizuje časté střídání perspektiv od objektivního pozorování se přemisťujete k ich-formě, a dokonce také k nepříliš frekventované du-formě. Proč k naraci používáte druhou osobu?
Jde o přirozenost, kterou jsem si vyzkoušela v obou předchozích počinech, byť ji v nové knize užívám mnohem méně živelně. Narážela jsem na názor kritiků, že ono střídání postav bylo až kontraproduktivní a matoucí.
S většinou připomínek souhlasím, ale zároveň nejsem schopná se du-formy zbavit. Jakmile se při psaní dostávám do odlišné náladové roviny nebo tempa, zcela automaticky až neukázněně vjedu do jiné osoby.
Momenty psané v du-formě mi vyznívají intenzivněji. Jde o vyšší emoční napětí, stav hlubokého vnitřního rozkolísání a zjitření smyslů. Ich-forma je oproti tomu z mého pohledu klidnější, v hudební terminologii bych styl označila za moderato.
Motivuje vás pobyt v Asii k dalším cizokrajně laděným dílům?
Bohužel nejsem autorka, která by svou fantazii dokázala použít s takovou sebedůvěrou, že bych se rozepsala o pro mě zcela neznámém prostředí. Teď se v textu pokouším o opuštění fyzických reálií, kdy by příběh nebyl rámován naším časoprostorem. Je to takový experiment a zatím nevím, jestli to dává smysl. Možná půjde o šuplíkovou záležitost.
Může se vám hodit na Zboží.cz: