Spisovatelka Danuta Chlupová: Ve svém životě polštinu a češtinu střídám

Proč jste se rozhodla vydávat knihy nejdříve v Polsku?

Začala jsem psát v době, kdy jsem už pracovala jako novinářka v polských novinách. Jsou v něčem specifické, protože vycházejí pro polskou národnostní menšinu žijící v Česku. Již tehdy jsem tak používala v psaném projevu hlavně polštinu. Bylo tak pro mě přirozenější napsat polsky i svůj první román Jizva. Zároveň jsem si uvědomovala, že téma nacistického zločinu v Životicích je jak polské (mrtví byli převážně Poláci), tak i české (událost se odehrála na dnešním českém území, na Karvinsku).

Už víme, že kniha oslovila nejen polské čtenáře, ale i ty české. Vy jste na Karvinsku vyrostla, stále tam žijete. Dobré základy polštiny máte ze školy?

Ano, chodila jsem do polské školy, které za socialismu fungovaly a fungují dodnes. Ale neměly to vždy lehké, což popisuju v jiném svém románu Varhaník z mrtvé vesnice. Tlak na jejich zrušení byl těsně po válce velký… Ustály to. Dnes funguje na Karvinsku a v okrese Frýdek-Místek přes dvacet škol, kde je vyučovacím jazykem polština.

Ovšem vy sama jste si nakonec vzala Čecha. Nebyla vám pak čeština přece jen bližší?

Já ve svém životě oba jazyky střídám. Mívám období, kdy víc mluvím česky, pak zase mluvím víc polsky. Na druhou stranu třeba knihy jsem odmala četla hlavně v polštině, díky čemuž jsem s ní byla neustále v kontaktu, i když jsem žila v Československu. Před šestnácti lety jsem si splnila sen a nastoupila do novin. Začala jsem v polštině pracovat, zlepšila jsem se v ní opravdu hodně. Náš šéfredaktor navíc pochází z Polska, je Polák.

Vyrostla jste, žijete na rozmezí dvou kultur. Vím, že před rokem 1989 se z Polska vozila u nás zakázaná, nedostatková literatura, filmy. Žilo se tam svobodněji?

Přiznám se, že jsem se jako holka, posléze studentka vysoké školy ekonomické o podobné věci, o disidentskou literaturu vyloženě aktivně nezajímala. Zároveň jsem vnímala, že v Polsku sice vládl komunistický režim, ale co se týče knih, obecně kultury, opravdu to tam bylo před rokem 1989 uvolněnější. Polská televize běžně vysílala i západoevropské filmy, bylo jich tam rozhodně více než v československé televizi. V našem regionu se proto běžně mezi programy v obou státech přecházelo. Vybírali jsme si, na co se dá dívat tam a na co tam. Podobné to bylo s rozhlasem.

A jak to máte vy, díváte se doma na polskou, nebo českou televizi?

Já se na televizi prakticky nedívám. Volný čas raději využívám ke psaní knih. Není to, samozřejmě, každý den, ale ráda si jednoduše večery – kdy se lidé obvykle na něco koukají – nechávám volné.

Mám vyloženě ráda ty chvíle, kdy mám za sebou všechny své denní povinnosti, všechny starosti, články a rozhovory, zavřu se v pracovně a vymýšlím příběhy. Když píšu, potřebuji absolutní klid. Což všichni vědí. Sice to neznamená, že za mnou nesmějí chodit, ovšem nedělávají to. Ani si při psaní nepouštím hudbu. Rušilo by mě to.

Vaše romány se odehrávají v kraji, kde Poláci a Češi po staletí na sebe dost naráželi. Mám pocit, že téma ve velkém pro současné čtenáře otevřela Karin Lednická. Vidíte to stejně?

Tohle zhodnotit neumím. Tedy to, kdo téma „odstartoval“. Je pravda, že Karin Lednická ho hodně zviditelnila. V mém případě česko-polské, polsko-české vztahy zároveň neoddělitelně patří k regionu, v němž bydlím a žiju. A mám pocit, že o něj roste v poslední době zájem.

Jenže každý národ vidí zlomové momenty, kdy se Poláci a Češi do sebe pustili, jinak. Kde si ověřujete fakta pro své romány?

Záleží na konkrétní knize. Kromě toho velice ráda čtu odbornou, odborně naučnou literaturu, vzpomínky pamětníků. Vynikající v tomhle směru je taky projekt Paměť národa. Hodně z lidských příběhů, které zachycuji, znám od dětství. Inspirovaly mě k nim konkrétní sousedi, známí, známí známých, jejich rodiny…

S některými jsem dělala i rozhovory jako novinářka. Většina mých postav je proto inspirovaná skutečnými lidmi, jejich životy, ale volně s nimi ve svých knihách pracuji.

Jizva, román, který vás proslavil, vychází z vaší rodinné historie, že?

Ano, dalo by se to tak říct. Hned vedle mého domu, bydlíme těsně u lesa, v němž nacisté popravovali obyvatele Životic, Němci zastřelili i několik obyvatel Horní Suché. A jen sto metrů od něj je pomníček, kde byla zavražděna vůbec nejmladší jejich oběť, teprve šestnáctiletý kluk, a jeho otec. To, že se zmíněný tragický příběh stal, jsem proto vnímala od dětství. Vyprávěli mi o něm babička s dědou. Oni ty mrtvé znali osobně.

Patříte k autorkám, které začaly psát po padesátce. Velmi rychle se prosadily. Dá se říci, že si ženy s odrostlými dětmi plní své literární sny?

Nevím, možné to je. Když máte malé děti, musíte se jim věnovat, na své koníčky tolik času nemáte. Na druhou stranu máte i ženy, které dokážou psát i s nimi, když je mají za zády… Což neumím. Opravdu musím mít na psaní klid. Asi je to i důvod, proč jsem musela k prvnímu románu doslova „dospět“.

Podobně jsem to ostatně měla s novinařinou. Sice jsem ve škole vždycky ráda psala slohy, jenže v 80. letech byla žurnalistka většinou pro vyvolené. Dostala jsem se k ní tak až po sametové revoluci. Následně jsem zjistila, že mě tahle práce moc baví, naplňuje. A u psaní reportáží, článků, rozhovorů jsem si uvědomila, že bych mohla zkusit napsat něco jiného, román. A jsme zase u Jizvy, jejího vzniku. (smích)

Román je žánr blízký reportážím. Hodně novinářům proto sedí. Patříte k nim?

V novinách a také u knižních reportáží musíte zůstat v realitě, u skutečností, které zjistíte. V případě beletristické literatury můžete zapojit svou fantazii, vytvořit si vlastní svět, do něj obsadit postavy. A to mě lákalo.

Nestěžoval si pak někdo z žijících osob, jejich příbuzných, že se ve vašich dílech poznaly a nelíbilo se jim to?

Sama se tomu divím, ale něco podobného se mi ještě nestalo. Žádná závažná, nezávažná výtka se ke mně nedostala. A co se týče historických faktů, tam se snažím být přesná.

Probraly jsme, že píšete v polštině. Ale vy si knihy do češtiny pak překládáte. Neberete to jako „ztrátu“ času, jenž byste mohla věnovat další knize?

Naopak, mě to i baví. Jak jsem říkala, jsem sice polské národnosti, nicméně od narození bydlím v Česku. Jsem proto odmala dvojjazyčná. Jazyky používám víceméně na stejné úrovni, proto si knihy překládám.

Mám i to štěstí, že mám v nakladatelství Vyšehrad, kde mé knihy vycházejí, skvělou redaktorku, která má neskutečnou trpělivost a s českou verzí mi vždy hodně pomůže. Společně vypilujeme hlavně větné stavby, výrazy, aby text zněl správně česky. Nepřekládáme slovo po slově, to ani nejde. Snažíme se, aby hlavně nezmizelo nic důležitého z mého příběhu.

Jak dlouho knihy podobně překládáte, přepisujete?

U první knihy to trvalo poměrně dlouho, bylo to „kostrbaté“. Postupně jsem se ovšem zlepšovala. Jak jsem popsala, už vím, že nemá cenu z polštiny do češtiny vše překládat doslovně, týká se to hlavně dialogů, ty zní hodně jinak než v polštině.

Kdo je pak první čtenářem české verze?

Můj muž, Čech. Odhalí alespoň nejkřiklavější nesrovnalosti, které jsem „opomenula“. Hodně čte, má zkušenosti s literaturou, jazykový cit. Jsem za jeho připomínky ráda… Polskou verzi čte často jako první má dcera. Ale není to tak, že by knížku nějak posoudila, poradila mi, co mám vyhodit, připsat, a já se tím řídila. Její názor beru jako názor běžné čtenářky. Za texty si totiž poměrně stojím. Což je důvod, proč je s nikým autorsky nekonzultuji, samozřejmě kromě historických reálií, které si ověřuji u odborníků. A samozřejmě přijímám rady z vydavatelství.

Je léto. Vím, že relaxujete na kolečkových bruslích. Vyrazíte na ně?

Právě jsem se z jednoho výletu vrátila. Byla jsem s dcerou na bruslích u německých Lužických jezer. Jsou tam super cyklostezky vhodné i pro inline bruslaře.

Jak často padáte?

Snažím se nepadat, nezranit se. Na bruslích jsem začínala poměrně pozdě, kolem čtyřicítky… Když upadnu, hlavně na těch dlouhých trasách – je to tak 30 až 40 kilometrů – rychle vstanu a jedu dál. (smích)

Stejně máte můj obdiv. A jakou knihu si přečtete v létě?

Na dovolené nečtu. Raději sportuji, vyrazím na výlet, za poznáním, na plážích neležím. Každý večer jsem spíše tedy v myšlenkách u dalšího dne, plánuji, kam se vydáme, co uvidíme. Ale jednu knihu si v létě přečíst chci, a to Scarlett Wilkovou, Až uvidíš moře.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Jizva - Danuta Chlupová, Varhaník z mrtvé vesnice - Danuta Chlupová