Článek
Vaše poslední kniha Jezero během krátké doby získala dvě významná ocenění. Stalo se Knihou roku, v úterý jste převzala prestižní cenu Evropské unie. Čím podle vás Namiho putování oslovilo čtenáře, kritiky i odbornou veřejnost?
Nemám vysvětlení, to je otázka spíš na čtenáře a kritiky. Důležité asi je, že kniha má čitelný příběh, narativ, po kterém čtenáři i kritici volají. Už asi mají dost experimentování s formálními či introspektivními texty. Navíc je to celkem svižné vyprávění a nějak se v něm odráží naše současná realita.
Během besedy s bruselským publikem jste naznačila, že jde o archetypální příběh dospívání na okraji společnosti i pokraji lidských sil. Jak reagovali zahraniční čtenáři?
Něco univerzálního v tom příběhu nejspíš funguje, i když zatím Jezero nebylo přeloženo, takže reakce zahraničních čtenářů zatím nemám. Pracuje se na překladech do několika jazyků, protože se Jezero velice dobře prodává do zahraničí. Tamní nakladatelé jej asi vnímají jako text, který by mohl u jejich čtenářů rezonovat.
Je pravda, že se vám Jezero psalo poměrně snadno a rychle?
Ano, šlo to skoro samo. Není to dlouhý text. Už během psaní jsem cítila, že mi to jde od ruky. Při psaní jsem měla fyzické symptomy jako zrychlený tep a pocení rukou. Když má text drajv a rychle plyne, cítím ten adrenalin jako lovec, který je v patách kořisti. Vím, že jdu správným směrem.
Během besedy jste naznačila, že nemáte ráda přepisování a cizelování vět. Proč?
K textu se vracím velmi málo, a pokud možno, tak vůbec ne. Opravdu velice nerada přepisuju, to raději vyhodím celý text a začnu s něčím jiným. Snažím se psát na první dobrou. Je ale pravda, že jsem musela jednu celou kapitolu přepsat. Moje pochybnosti mi potvrdil redaktor z nakladatelství – netáhlo to dobře.
Jezero je vaší čtvrtou knihou, debutovala jste Sentimentálním románem v roce 2009. Říká se, že uspět s první knihou není tak obdivuhodné jako třeba třetí nebo čtvrtou potvrdit autorské kvality. Vnímáte to obdobně?
Těžko říct. Tím, že píšu delší dobu, se už předem vyhýbám slepým uličkám, protože už poznám, že tudy cesta nepovede. Možná jsem se v psaní zrychlila a dostala do něj víc rutiny. Kdyby někdo udělal komparativní analýzu mých textů, možná by v nich našel opakující se prvky. To je asi něco, čemu se nedá úplně vyhnout.
Jsou autoři, kteří napíšou debut, z kterého si celý svět sedne na zadek. Existují také studie o tom, že velký román musíte napsat do 35 let, protože to je autor na vrcholu sil. Osobně bych řekla, že na to univerzální pravidlo neexistuje.
Všechny vaše knihy jsou poměrně útlé. Neláká vás jako zkušenou ženu a matku tří dětí pustit se do vážného ženského tématu v rozsáhlé rodinné sáze?
Ženská témata nemám potřebu řešit. Jestli se ptáte, na čem nyní pracuju, tak to vám samozřejmě neprozradím. Bude to opět kratší příběh – i kdybyste mi stála s bouchačkou u hlavy, tak vám tlustý román nenapíšu.
Ocenění s vámi převzali i další evropští spisovatelé. Zaujal vás některý z nich natolik, že by si jeho příběh zasloužil český překlad?
Doufám, že se alespoň některé z odměněných textů dostanou v překladu k českému čtenáři. Za sebe můžu říct, že úryvky, které jsem měla možnost si přečíst, jsou skutečným čtenářským požitkem – ať se jedná o hravou prózu o markýzi de Sade Černohorce Aleksandara Bečanoviče, minimalistické fantaskní povídky mladé turecké autorky Sine Ergün či román Sunjeeva Sahoty, který navazuje na to nejlepší z ostrovní prózy. Moc ráda bych si přečetla většinu z odměněných textů, a je dobře, že se díky této ceně budou překládat do jiných jazyků. Evropská próza je rozhodně ve skvělé kondici.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: