Článek
Na sociální síti jste napsala, že když začala invaze na Ukrajinu, měla jste pocit nepatřičnosti, že byste si měla vydávat knihu, zatímco se za humny válčí. Jak by vlastně měli spisovatelé reagovat na válku?
To nevím, můžu mluvit jen za sebe. Odsoudila jsem invazi, jak jinak? Invaze začala v den tiskové konference k Velkému knižnímu čtvrtku, v jehož rámci se má nová kniha prezentuje, a ze všech autorů, kteří byli přítomni, jsem tam s tím pocitem nepatřičnosti byla sama.
Jistě, byl to pro všechny velký šok a zcela nová situace, vždyť jsme si zvykli žít už téměř osmdesát let ve světě bez války a nejspíš jen málokdo z nás počítal s tím, že by se v její bezprostřední blízkosti ocitl.
Pro mě je teď opravdu obtížné se soustředit na čtení, hudbu či kinematografii. Připadá mi to jako luxus, jenž si lidé na útěku, které každý den reálně potkávám na ulici, dovolit nemůžou. Možná za nějaký čas.
V literární tvorbě se myslím takové bezprostřední impulsy, jako jsou válka a ohrožení, odrazí až za nějakou dobu. Tolstoj ostatně napsal Válku a mír také nějakých čtyřicet let po Napoleonově tažení do Ruska. Vždyť jsme ještě ani nestačili zpracovat tak převratný fenomén, jako byla koronavirová pandemie.
Jistě se to nějak projeví. Musí, vždyť se nám zásadním způsobem mění před očima životní hodnoty. Lidé, kteří byli celoživotními pacifisty, mi najednou citují závěr z Čapkova dramatu Matka, kdy matka svému poslednímu synovi tiskne do ruky zbraň, aby šel bránit to, co nás přesahuje. Umění, a literatura zvlášť, je nesmírně důležitým nástrojem společenského zpracování traumatu a velkých událostí. Ale fermentuje dlouho.
Vždyť to je úskalí všech autorů, že mohou o světě napsat jen způli, protože jinak by ztratili důvěru svých čtenářů, říká jistý mnich ve vašem novém románu. Je náš svět zázračnější, než jak bývá popsán v knihách?
Vy to jako autor přece musíte znát. Život často píše tak fantasticky, že by to na papíře vypadalo blbě. Dobrý příběh má své zákonitosti, své správné poměry, košatost, stupňování napětí, různé ty triády a v neposlední řadě i jistou uvěřitelnost. Příběh, kterému nemůžeme věřit, je nevěrohodný.
Čtenář chce být voděn za nos chytře. Potřebuje jistou rovnováhu schopností mezi sebou a autorem. Z toho vzniká ten nejhlubší čtenářský požitek.
V Ostrově vycházíte ze starých příběhů různých kulturních okruhů a to, co se zdá být realitou, je často jiným vyprávěním zpochybněno. Je něco, co příběhy, které si lidé odnepaměti vyprávějí, spojuje? Může to být touha po pochopení nějakého vyššího smyslu?
Nejsem žádný literární vědec, můžu jen spekulovat. Ale zdá se mi, že to tak nějak bude. Že jsou příběhy jakýmsi pojmenováním těch na první pohled nesmyslných událostí, které nám svět nabízí, nějakým zarámováním skutečnosti, které se v tom chaosu pokouší najít souvislosti, příčiny a následky a jakýsi smysl, nebo poučení, chcete-li.
Je to cesta, nikoli cíl, proto se o to můžeme snažit. Ale s naplněním tuh to bývá těžké. A i když se nám to třeba podaří, stejně se nepoučíme. Všichni, kdo četli Annu Kareninu, vědí, že není možné mít zároveň fungující manželství a vášnivý poměr s Vronským, ale stejně nás to od nevěry neodradí.
Dalším výrazným rysem Ostrova je smyslovost, až smyslnost. Do jaké míry je pro vás takové mimoracionální vnímání důležité při chápání světa?
To říkají o všech mých knihách. Nevím, jinak to neumím. Lidé se zvýšenou citlivostí, mezi které patřím, mají často i hypertrofovanou smyslovost. Chybějí jim filtry, které ostatním lidem umožňují vybírat vjemy důležité pro přežití. Víc vnímají drobnosti, jako jsou vůně, zvuky a vizuální vjemy, s větší pravděpodobností si všimnou mince na chodníku, přejeté žáby nebo cvrkání cvrčků, které ostatním splývají s prostředím. A o to dřív se pochopitelně unaví. V literární tvorbě se to ale hodí.
Příběh Ostrova se odehrává zřejmě přibližně v období raného novověku. Změnili jsme se nějak od té doby?
Myslím, že lidská podstata se nemění, bez ohledu na to, jak moc se člověka snažíme vylepšit. Ano, náš život je kultivovanější, praktičtější, máme víc ohledů ke zvířatům, méně k nenarozeným dětem, ale to je jen civilizační slupka, která při první zkoušce padá.
Co se podle vás skrývá pod tou slupkou?
Opice v teplákách.
Může se vám hodit na Zboží.cz: