Článek
Dlouho jste nechtěla psát, protože se psaným slovem živili vaši rodiče Lenka Reinerová a Theodor Balk. Co vás k psaní knih nakonec přivedlo?
Píšu už delší dobu. Ale byla jsem si vědoma, že moji rodiče měli veliké téma, které přesahovalo jejich soukromé životy, a zdálo se mi, že já takové téma nemám. Věnovala jsem se tudíž tvorbě animovaných filmů. Pak jsem napsala dětskou knížku, a to mě bavilo. Bylo mi to najednou bližší než obrázky, které jsem k tomu vyráběla. Knížka vyšla v Londýně, což mi dalo jakousi sebedůvěru.
Psaní pro děti ale nebylo úplně ono, a tak jsem se pustila do psaní scénářů. Sice to stále ještě nebylo to pravé psaní, až pak podle jednoho scénáře BBC natočila film, což mě povzbudilo, abych pokračovala. A zároveň se mi začalo formovat mé téma: lidské vztahy ovlivněné širší historii, ztráta domova, identita a pocit nesounáležitosti. Pocity, které sdílím s mnoha jinými lidmi. Od psaní scénářů to potom byl už jen krůček k psaní prózy.
Kdy jste začala psát knihu Lenka, která je o vaší mamince?
Jako knihu jsem ji začala koncipovat někdy v roce 2019. Ale u jejího zrodu stály přes deset let staré poznámky, které jsem si dělala během posledního roku života mé maminky. Byl to rok plný dramatických situací kolem ní a ona, s podivem a možná i kapkou zvědavosti, se mě občas ptala: Děláš si poznámky?
Odpovídala jsem, že ano. Psala jsem je anglicky, možná že jsem již tušila, že je nepíšu jen pro sebe, ale žádný konkrétní plán jsem tehdy neměla.
Dá se říct, že bylo psaní této knihy pro vás terapeutickým?
Psaní během jejího odcházení bylo v určitém ohledu terapeutickým. Ulehčovalo mi smutek a strach z toho, co se dělo, a hlavně co bude dál. Ale následující plánování knihy bylo už něčím jiným. Z poznámek se stala látka, kterou bylo mým úkolem zpracovat, a pokud možno jí dát formu a spád. A zároveň udržet onu základní pravdu prožitku tak, aby čtenář cítil, že to také zná, že tomu věří. Během toho jsem si ovšem také pár věcí o našem vztahu uvědomila a uspořádala v hlavě.
Souhlasíte s názorem, že se vypisujete ze svého života?
Nevím přesně, co termín vypisovat se ze svého života znamená. Jestli se jedná o jakousi niterní zpověď, pak se mi zdá, že to je něco, co člověk dělá v psaní deníků. Ale ty jsou většinou určeny pouze pro něj.
Obal knihy
Jak na vás působí, když vaše psaní srovnávají s matčiným?
Bylo to pro mě překvapením, prostě mě během psaní nic takového nenapadlo. Snažila jsem se psát tak, jak jsem to cítila. A navíc se mi nezdá, že její způsob psaní a můj si jsou podobné. Ale kdoví, třeba to nevidím zrovna tak, jako člověk odmítá vidět ve své tváři podobnost s rodičem. Během psaní Lenky jsem četla jiné knihy, které se zabývají podobným žánrem.
Podle komentářů, které jsem našla na stránkách vydavatelství pod vaší knihou, vás čtou rádi věrní čtenáři vaší maminky. A s nadšením. To vás musí hodně těšit, že?
Samozřejmě mě to těší, i když netuším, co by si má matka o knize myslela.
Možná tušila, že ji napíšete, když se vás ptala, jestli si děláte poznámky.
Možná. Ale spíš myslím, že jako spisovatelka si zvykla brát, cokoli se jí v životě přihodilo, jako materiál k použití. Téměř jako by jí bylo líto i ty strastiplné momenty nějak neztvárnit.
Vaše kniha První terapie je o studentce psychoterapie. Také čerpá z vašeho života?
Zdá se mi nevyhnutelné, že každý, kdo píše, čerpá inspiraci ve svém životě. A to i když se jedná o fiktivní příběhy a postavy. Vždyť o nikom nevíme více než o sobě. Studium psychoterapie a reakce studentů včetně mé mi připadaly velmi zajímavé, občas i komické.
Zrovna tak mě fascinovalo, jak komplikovaný a obtížný je proces převést do praxe, tedy do práce s opravdovými lidmi, to, co se člověk zrovna učí. Bavilo mě také vpašovávat do příběhu vysvětlení psychoanalytických konceptů a tím proces psychoterapie, jenž se zpravidla odehrává za zavřenými dveřmi, a tudíž je opředen tajností, poněkud demystifikovat.
Psychoterapii jste vystudovala. Co vás k ní přivedlo?
Přivedla mě k ní vlastní zkušenost s psychoterapií. Měla jsem různé problémy, které jsem chtěla s pomocí terapie vyřešit. Časem mně napadlo, že bych se chtěla víc dozvědět o tom, jak lidská mysl funguje. Když jsem začala studovat, jeden z učitelů nám tehdy řekl: Každý z nás je tady, aby si sám v sobě něco objasnil a vyléčil. Nikdo neprotestoval.
Hrdinka mé knihy má v osobním životě dost toho, s čím se musí vyrovnat. Je velice svědomitá a chce vše dělat perfektně a tím své pacientce co nejvíc pomoci. Důsledkem ale je, že se dopouští horších a horších chyb, až se do života své pacientky osobně zaplete. K tomu musím rychle podotknout, že to s mou profesionální praxí nemá nic společného!
Vaše maminka říkala, že se člověk nemá litovat. Co na to říkáte jako psychoterapeutka?
Cítit občas sebelítost, tím nemyslím si v ní libovat a nechat se jí paralyzovat, mi připadá lidské. Myslím, že odmítat jakékoli pocity, hlavně když jde a o pocity pojímané coby negativní, tedy nežádoucí, a tudíž i ostudné, vede k tomu, že je pak přisuzujeme jiným lidem, často těm nejbližším. Oni je potom za nás musí nést, zatímco my jsme nad věcí.
Zdá se mi, že je lepší své pocity připustit, seznámit se s nimi, pochopit, odkud přicházejí, a tímto se s nimi postupně vyrovnat.
Může se vám hodit na Zboží.cz: