Spisovatelka Anna Bolavá: Nejvíce si užívám psaní, když mám knihu rozepsanou do půlky

Přitom vás román zavede velmi lehce, a jen tak mimochodem, do fantaskního magického světa, kde i rostliny v noci modře světélkují, malý Vítek má modrou krev z rodu králů a jako druhorozený syn v sobě najde sílu bojovat a zlomit řízený osud.

Román Vypravěč, vaše poslední kniha. Přibližte nám ji…

Námět knihy mě napadl, když jsem před lety na jaře pracovala na kompostě. Tam člověk kromě nové země občas vykope i nějaký starý, omylem zahozený předmět. Škrabka na brambory, gumička do vlasů, zkorodovaná mince.

Tyhle věci a náhody mě zajímaly a promítla jsem to i do Vypravěče. Kompost tlí, proměňuje se, je to živý organismus a zajímavý symbol. A k němu patří červ, který by mohl žít uvnitř a živit se výčitkami svědomí těch, kdo do země sáhnou. Přemýšlela jsem původně o hororovém zpracování tématu, ale asi jsem tento žánr stoprocentně nenaplnila.

Jedinečná je podle mě postava Vypravěče, který zasahuje do děje…

Psaní knihy, to je vztah na několik let. Musí mě to bavit, ocitám se dlouho v jiném světě, trávím tvorbou spoustu času. Aby to mělo smysl, musím najít schůdnou cestu odvyprávění příběhu. Psala jsem už v ich formě, er formě a teď mě napadl vypravěč, který by mohl komentovat své vlastní vyprávění.

Zajímalo mě, jestli já, autorka, mohu s vypravěčem soupeřit, bojovat s tím hlasem, který sděluje příběh. Zničím tím kostru děje, když šťouchnu do toho, kdo to drží? A když vypravěče zraním, porazím, co to s textem udělá? Jde to vůbec? Nebude tam prázdné místo? Přišlo mi to jako zajímavá hra, kterou jsem chtěla aplikovat na jinak tuctové téma kompost, výčitky svědomí a stará legenda.

Román má několik časových a lokačních linek. Odehrává se v 80. letech i v současnosti. Na venkově i ve městě. Paralely jsou v románu důležité?

Děj se odehrává na malém městě a venkově, konkrétně na Běstvinách. Postavy poznáváme v dětství a jako dospělé, kdy přijíždějí na Běstviny a snaží se vyrovnat s tím, co bylo a bude dál. Těmi prostřihy do minulosti jsem chtěla zachytit atmosféru 80. let. Svět dětí, svět škol, život v panelovém domě s přesunem na venkovskou zahradu, kde hlavní postava, malý Vítek, prožívá bezčasí magického prostoru.

Venkov ho pohltí a bere na sebe i úděl vyprávění. Střídá se tak tučné písmo Vypravěče a modré písmo Vítka, pro čtenáře je to přehlednější. A modrá barva je samozřejmá. Vítek je z královské rodiny, jeho krev i hlas je modrý.

Modrá barva se v knize povedla i technicky. Odstín je krásně vidět, nebolí do očí, je hezký k přečtení a není to světle modrý, vybledlý šepot, nýbrž silný hlas. Ale více prozrazovat nebudeme…

V knize je důležitý motiv sourozeneckého vztahu. Proměňuje se v čase, odhaluje pravdy, ukazuje, kdo je skutečně silný… a v životě lépe obstojí.

Dva bratři, Vítek a Jáchym, sourozenecká rivalita. Ze začátku to vypadá, že mladší Vítek je slabý, pokulhává za bratrem géniem. Všichni obdivují Jáchyma, který přeskakuje školní ročník, je chytrý, je středem pozornosti, píše si encyklopedie. Později se ukáže, že nemusel o nic bojovat, vše měl nastrčené pod nos a silný není ani trochu. Naopak zlobivý Vítek, samorost, je na život mnohem lépe připravený. Přijal veškerou zodpovědnost a „běstvinskou zběsilost“ na sebe.

Mít odvahu, vzepřít se okolí. I to je pro čtenáře silné téma…

Ano, a zosobňuje se také v postavě malé Barunky, později velké Báry. Od dětství patří k Jáchymovi do dvojice a směřují ke společnému životu. Ale i Bára je jen pasivní postava, která byla do této role osudem nastrčena a bez odporu ji přijala. Až jako dospělá našla vnitřní sílu a odvahu vzepřít se, umět se postavit sama za sebe. A to je pro všechny z nás vždy těžké.

V románu nechybí téma lásky. Ta má v životě mnoho podob…

Lásku najdeme za vším. Je to hnací motor a nemusí být zpočátku patrná. Člověk je díky ní motivovaný, chce někomu pomoci, někomu se zalíbit, nebo na sebe upozornit. Konkrétně postava Vítka pravou lásku v dětství obchází a tu současnou předstírá. Chce oklamat červa a zachránit současné Běstviny. V příběhu je důležitý motiv obětování lásky podle staré legendy. Kompost ani srdce se však oklamat nenechá.

Výčitky svědomí, strach, touhy a tajemství. Máme je všichni a neseme bolestně z dětství…

Neškodná vzpomínka může napáchat spoustu bolesti. Není to banalita, i když z pohledu dospělého tak vypadá. Věc, třeba nalezený a nevrácený řetízek, jako v románu, může trápit dlouho. Kdo je citlivý, ten nad tím nemávne rukou. Duši to zasáhne, přestože později zjistí, že se trápila zbytečně. Každý den se tyto skutky dějí, možná právě teď u našich dětí, a ani o tom nevíme.

V knize se opakují klíčová slova. Jaká to jsou a jaké asociace vyvolávají?

Určitě je to vítr. Pomocník, hlas vypravěče, hlas ve větvích. Není to člověk, i když toužil mít tělo, milovat, být jako lidi. Zná je dobře. Když je mu horko, nechá fouknout do příběhu… Na Běstvinách je to častý motiv.

Skleník je další slovo. Chtěla jsem mít v příběhu dva. Jeden klasický, druhý zamčený, modrý, do kterého se nesmí… Skleník vnímám jako magický prostor. Vejdete a zavřete za sebou sklo. Atmosféra je tropická, vzduch vás pohltí, jiná je akustika, slyšíte každou kapku vody, jež dopadne na listy. Je to kouzlo samo o sobě, čárymáry, kde květiny klidně mohou v noci vyzařovat modré světlo, fosforeskovat své okolí…

Dále stará zeď, motiv hranice panství i hranice vlastních možností. Snaha prolomit legendu, vyklouznout za zeď a opustit příběh, přejít na druhou stranu a skončit to. A paradoxně touha postavit hranici ještě pevnější, zabránit rozpadu zdi, udržet soukromý prostor pohromadě a nevpustit dovnitř vetřelce.

Jak dlouho jste psala Vypravěče?

Knihu jsem měla v hlavě čtyři roky. Napadla mě zhruba mezi románem Ke dnu a Před povodní. Vymyslela jsem Vypravěče a příběh na Běstvinách, rozepsala první kapitoly a pak přestala. Mezitím se mi krystalizoval způsob, jakým budu později psát. Při práci mi pak vyhovovalo přeskakovat v časových rovinách. Když jsem nevěděla, jak dál, posunula jsem děj a později se vrátila. Ale věděla jsem, jak kniha skončí, k čemu chci dospět.

Teď si chci odpočinout, ale motiv mám, na kratší povídku. Román přijde také. Vím, že se bude odehrávat v přírodě, ne ve městě.

Jakých hodnot v životě si vážíte?

Cením si skromnosti, protože vidím, jak lidé skromní nejsou. Jak jsou bezohlední, třeba v davu, na chodníku. My jsme s dětmi stále takzvaní uhybači… Také je to slušnost, poctivost. Nelhat, umět říct pravdu, i když je neradostná. Ale zdůraznila bych skromnost. My jsme k ní byli doma maminkou vedeni, a když vidím velký kontrast, vadí mi to.

Spisovatelé utíkají do jiných světů. Co vám psaní dává, čím obohacuje?

Psaní je velká součást mého života. Mám za sebou čtyři romány, to je několik let psaní. Pořád mě překvapuje, jak mě to baví, naplňuje. Mohu utéct v myšlenkách někam jinam a představovat si místa, která ani nejsou. Nebo jsou, ale ne tak pestrá. Když venku sněží a je ošklivo, vy se můžete koupat v řece. Ale musí vám to pak stačit, nechtít více.

Nejraději mám fázi, kdy je kniha rozepsaná někde v půlce. Plyne, nemůžete to vzdát, máte velkou cestu před sebou, musíte ještě hodně tvořit. Ale je to čas, kdy cítím, že mám svoji knížku. Pak se vytiskne a jde ke čtenářům. Teď si povídáme o románu Vypravěč, ale pro mě už je to „ztracený potomek“, už v ní nežiju. Je to kniha čtenářů…

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Vypravěč - Anna Bolavá, Do tmy - Anna Bolavá, Před povodní - Anna Bolavá, Ke dnu - Anna Bolavá