Spisovatelka a terapeutka Alena Wehle: Patřím do skupiny vysoce citlivých lidí

Článek

Ve své terapeutické praxi se zabýváte vysokou citlivostí, tedy lidmi, kteří jsou hypersenzitivní, jak byste tento pojem vysvětlila?

Jsou to lidé, kteří vnímají v běžném životě mnohem více detailů a při zpracovávání vjemů jdou do velké hloubky. Kvůli své vnímavosti pak bývají dříve zahlcení a potřebují čas a prostor, aby vše zpracovali. Upřednostňují kvalitu před kvantitou, jsou empatičtí a raději okolo sebe mají menší počet blízkých lidí, se kterými však udržují hluboké vztahy.

Tento pojem vnímám jako celkem nový, kdy se o pojmu hypersenzitiva začalo mluvit a jaký má původ?

U nás je opravdu nový. Přesto pojem vysoce citliví lidé a hypersenzitivita v zahraničí existuje od 80. let, kdy zveřejnila první výzkumy psycholožka Elaine Aronová se svým manželem. Na základě jejích výsledků například víme, že ve skupině vysoce citlivých je rovnoměrné zastoupení mužů a žen a že přibližně 30 % takto citlivých lidí jsou extroverti.

Jak dlouho se vy sama vysoké citlivosti věnujete a proč právě toto téma?

Tématu se aktivně věnuji od roku 2016. Rok předtím jsem objevila první knížku o vysoce citlivých lidech, díky které jsem pochopila, že do té skupiny také patřím. Po jejím přečtení jsem se s nadšením chtěla přihlásit na seminář nebo workshop, kde bych potkala lidi se stejným temperamentovým rysem. Jenže jsem zjistila, že u nás taková možnost vůbec není, o tématu se nikde nemluví a začala jsem přemýšlet, jak to změnit. Sestavila jsem tedy svou první přednášku, iniciovala setkávání citlivých, založila blog a začala publikovat v médiích.

Koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková: Máme svobodu a strašně jí plýtváme

Kultura

Jak se hypersenzitiva projevuje v praxi?

Citliví lidé na sebe často vůbec neupozorňují. Jejich přirozeností je prvně pozorovat, a teprve následně se aktivně zapojit. Často tak zůstávají v ústraní, nemívají ostré lokty nebo tendenci se prosadit. Když jsou ve vedoucích pozicích, usilují o společné plnění cílů, místo aby prosazovali ryze své postoje.

Spousta citlivých lidí si také příliš nevěří. Když celý život poslouchají, jak jsou jiní, divní nebo jim věci příliš trvají, nabydou dojmu, že je s nimi něco špatně. Navíc pokud o své citlivosti nevědí, jsou schopni neustále balancovat na hranici zahlcení a tu zmíněnou teorii si jen potvrzují. Proto považuju za důležité o tématu mluvit a přinášet tím dalším lidem pochopení a ukázat jim, že i vysoce citlivý člověk může vzkvétat a být pro společnost přínosem, když má adekvátní podmínky.

Je vysoká citlivost dána biologicky?

Ano, je to je vlastnost nervové soustavy.

Vysoká citlivost není diagnóza, co to tedy je? A jakým způsobem můžu hypersenzitivu zjistit?

Je to dědičný povahový rys. Že do skupiny patříme, se dá zjistit na základě takzvaného samotestu, který je ke stažení například na mých stránkách, kde je rozšířená verze, nebo také na stránkách Institutu pro vysokou citlivost.

Jak se v běžném životě vysoká citlivost projevuje?

Například naciťováním na druhé. Je to automatický proces, během kterého přejímáme emoce ostatních, jako kdyby byly naše vlastní. Někteří lidé jsou navíc i fyzicky vnímaví, takže jsou schopni cítit radost nebo bolest druhých na svém vlastním těle. Případně jsou tu i lidé, kteří jsou silně propojeni se zvířaty, s rostlinami a zkrátka s přírodou.

Může fungovat vztah dvou vysoce citlivých lidí?

Může, a to velmi dobře, už díky tomu, že pro sebe takoví lidé mají pochopení. Nemusí jeden druhému vyčítat, že nesnese příliš světla, hluku a mohou se vzájemně podpořit. Ze zkušenosti to bývají páry, které žijí takzvaně samy pro sebe a vystačí si s menším sociálním kontaktem. Tedy především v případě introvertních typů.

Jak může vysoká citlivost ovlivňovat mezilidské vztahy a komunikaci?

Vysoce citliví lidé mají tendence vyhýbat se konfliktům a urovnávat napětí okolo sebe, aby k nim nedocházelo. Takovým procesem se ale dokážou dost snadno vyčerpat a pak můžou vypadat, že je jejich okolí příliš nezajímá nebo jsou pak sami podráždění. Pokud jsou schopni vnímat své limity a vědí, jak se sytit důležitými zdroji, vnáší do komunikace jemnost, empatii a harmonii.

Existují specifické techniky, které by mohly pomoci lépe zvládat přetížení smyslovými podněty v každodenním životě?

Mezi doporučované techniky patří meditace a z mého pohledu jsou skvělá jemná tělová cvičení. Je opravdu důležité, aby se citliví lidé naučili stahovat do sebe, aby měli kontakt se svými potřebami, věděli, kde jsou jejich hranice a limity, a díky tomu se pak dokázali včas odpojit nebo načerpat síly. Můžou to být i krátká cvičení, kdy se člověk stáhne do sebe na pár minut na klidnějším místě, uvědomí si, co v tu chvíli potřebuje, a tím, že všechny své radary obrátí dovnitř, nemá je v tu chvíli vystrčené ven.

Skvěle také fungují vizualizace, například ochranné štíty a podobně.

Jaká je role sebepéče a relaxace při spravování vysoké citlivosti a jak mohu tyto prvky začlenit do svého každodenního života?

Považuju za důležité vytvořit si svou každodenní praxi a návyky, které jdou ruku v ruce s vysokou citlivostí. Že je člověk citlivý, ještě neznamená, že musí být neodolný. Když si osvojíme některá cvičení nebo oblíbené relaxační techniky, dokážeme je pak využívat například v práci, naučíme se dělat si pauzy, nebo si díky nim včas uvědomíme, že už jsme zahlcení, a pokud přesáhneme tento limit, nic užitečného nám to nepřinese. Když se pak přestaneme srovnávat s ostatními a vezmeme v potaz své vlastní možnosti, přinese nám to úlevu.

Jak bychom se měli chovat k lidem, kteří jsou vysoce citliví? Je vyžadováno nějaké speciální zacházení?

Všichni toužíme po respektu a pochopení a u vysoce citlivých lidí tomu není jinak. Určitě ale citlivým lidem pomůže, když se budou cítit vyslyšeni. Pro ostatní je mnohdy těžké je pochopit, ale jistě zvládnou nerozporovat jejich potřeby, přijmout, že to má někdo jinak. Navíc u citlivých lidí platí, že při nátlaku nebudou zvyšovat svůj výkon, ale velmi pravděpodobně se zablokují nebo začnou dělat chyby, takže pokud takového člověka chceme motivovat, je potřeba zkoušet jemné a pozitivní metody. Uvedu to na příkladu umělce (kterých je mezi vysoce citlivými mnoho) – když bude pod tlakem, jeho tvorba tomu bude odpovídat, nebo jí bude čím dál méně. Na druhou stranu, když dostane prostor a adekvátní podmínky, může se rozvinout a vytvářet opravdu hodnotná díla.

Je možné se hypersenzitivy nadobro zbavit?

Jak už jsem zmínila, citlivost je z velké části vrozená, je to jako „tovární nastavení“, a i když už jsou známy případy, kdy je možné měnit dokonce i DNA člověka, jsou tak zásadní změny spíše velmi výjimečné a v běžném životě to příliš pravděpodobné není.

Setkávám se častěji s tím, že se lidé snaží svou citlivost nějak potlačit, zamaskovat, naložit si na sebe větší očekávání a nároky, ale to všechno nakonec vede spíše ke snižování sebeúcty, nepochopení sebe sama nebo vyčerpání. Proto vidím jako smysluplnou cestu poznávání svých skutečných schopností, hranic a limitů a bez ohledu na možnosti ostatních si zařídit návyky nebo režim v souladu se svým jedinečným nastavením.

Jak se vy jako terapeutka stavíte k tomu, když se někdo sebediagnostikuje? V poslední době mi to přijde celkem běžné, nevede to pak k bagatelizování psychických poruch?

Vnímám, že se to děje, ale na druhé straně to zase otevírá diskuzi a povědomí o tom, jak strukturovaná může být naše osobnost. V případě vysoce citlivých lidí tam spíše vnímám tendenci k pochybování o sobě a o tom, zda také nespadají do kategorie některé z diagnóz, a proto často zmiňuji jako jedno z doporučení: Najděte si pro sebe podporu.

Kromě toho, že člověk najde pochopení pro své prožívání, vysvětlení, proč a jak se v některých případech chová, i když to nemá příliš racionální opodstatnění, tak se navíc může například ujistit, že ta řada pochyb je stále ještě v pořádku, nebo získat náhled na situaci, která už vyžaduje řešení, případně i léčbu.