Článek
Jak vznikl nápad věnovat se na Jiráskově Hronově neverbální komunikaci?
Nejprve jsem byla požádána o pár přednášek. Byla jsem přesvědčena, že na ně nikdo nepřijde, ale bylo tam každý den narváno. Takže vznikla myšlenka zařadit neverbální komunikaci jako pravidelný seminář. Letos ho vedu již devatenáctým rokem.
Co to vlastně ta neverbální komunikace je?
Ke komunikaci používáme dva jazyky. Jeden verbální neboli slovní. A tím druhým, neverbálním jazykem, mluví celé naše tělo – naše mimika, gesta, chůze, pohyby v prostoru, pachové signály, pohyby zornic, červenání, blednutí a tisíc dalších drobností. Neverbální komunikace je podstatně důležitější než ta verbální.
Lidi většinou překvapí, že v objemu všech komunikací, které si během života vyměníme, zaujímá třiadevadesát procent, zatímco na tu slovní zbývá pouhých sedm procent.
A to i v téhle užvaněné civilizaci, kde neustále mluvíme, telefonujeme, esemeskujeme, e-mailujeme anebo čteme, což je také verbální informace. A nejenže neverbální komunikace zaujímá tak velký objem, ale je i podstatně důležitější pro náš osud, pro to, co určuje naši oblíbenost a neoblíbenost.
Proč jste se vy, spisovatelka, začala vůbec touto oblastí zabývat?
Hlavně ze zvědavosti, ale možná i proto, že neverbální oblast je dobrou protiváhou k činnosti, při níž se zabýváte výhradně slovem.
Nechtěla jste se věnovat tomuto tématu soustavněji, třeba o něm přednášet?
Nemám na to čas, učím na literární akademii a píšu, takže je to spíš něco, co mě baví. A zvlášť v Hronově, kde se na semináři sejde velice pestré spektrum lidí.
Letos jich bylo dvacet čtyři, přičemž nejmladší bylo sedmnáct a nejstaršímu asi pětašedesát. Většina z nich byli herci nebo režiséři.
Jaký má neverbální komunikace význam pro herce?
Zásadní. Mám na to takový příklad. Představte si, že tři herci hrají Hamleta ve stejném překladu, se stejnými škrty, takže jejich verbální komunikace je naprosto srovnatelná. Přesto jeden z nich na vás působí tak, že o přestávce zklamaně odejdete, druhý velmi slušně odvede svou roli a ten třetí je génius, na jehož výkon nikdy nezapomenete. Rozdíl mezi nimi spočívá pouze v tom, jak zacházejí se svou neverbalitou.
Herectví je dokladem toho, jak velký podíl na tom, jak člověk na své okolí působí, má právě neverbální komunikace a v tomto smyslu jsme všichni herci svých životních rolí.
Neverbální komunikaci u veřejnosti nicméně nezpopularizovali herci, ale politici.
Dnes už si žádný vrcholový politik, alespoň v západním světě, nemůže dovolit nestarat se o svou neverbální komunikaci. Pokud jsem prezident USA nebo královna Alžběta a míří na mě denně kamery, pak nemůžu dělat základní neverbální chyby.
Ale někteří z nich je stejně stále dělají…
Ano a zase mám na to krásný příklad. Všeobecně se ví, že jedním z návodných znaků, jak odhalit, že dotyčný lže, je, že si sahá na nos. Proč tomu tak je, nevím. Ale nikoli náhodou nám maminky sahaly na nos, když nás chtěly usvědčit ze lži.
Když byl prezident Bill Clinton obviněn Monikou Lewinskou ze sexuálního obtěžování, tak si během půlhodinového projevu před senátem, kdy tvrdil, že s ní nikdy nic neměl, šestadvacetkrát sáhl na nos. Ve chvíli velkého stresu zapomeneme na všechno, co jsme se naučili, a pravda někudy vyleze ven.
Takže platí, že slovy lžeme daleko lépe než tělem?
Jedna z pouček zní, že tělem stoprocentně lhát nelze. Zdůrazňuji slovo stoprocentně. Jinak by nemohlo vzniknout herecké umění, které je založené na tom, že tělo je schopné předstírat. Ale nikdo nezmákne své tělo tak dokonale, aby lhal od temene až po špičky palců u nohou.
Když lžeme, tak si tělo hledá způsob, jak to na nás prásknout. A když si uhlídáme mimiku nebo i ruce, tak nás zradí nervózní nohy. Zjednodušeně platí, že čím dál je to od mozku, tím hůř se to hlídá.
A už vůbec neuhlídáme projevy, které nemáme pod vědomou kontrolou, jako že ve stresu zčervenáme, zpotíme se, roztřesou se nám ruce nebo se stáhne hlas.