Článek
Kdy vznikl nápad psát společně?
Läckbergová: Dlouho nás ani nenapadlo na něco podobného pomyslet. Nejen na to, abychom tvořili společně, ale vůbec s kýmkoli dalším. Nejsme autoři, kteří by se v tom vyžívali. I nás samotné překvapilo, že k tomu došlo.
Před třemi lety Henrik přijel ke mně na venkov a stejně jako kdykoli jindy jsme hodně diskutovali o literatuře a probírali své nápady. Henrik tehdy uvažoval, že napíše o mentalistovi jménem Vincent. Já jeho myšlenku začala rozvíjet a nabalovat na ni další různé věci, jako jsou třeba vraždy. Bavilo nás to a vydrželi jsme ten příběh vymýšlet několik hodin. Večer už bylo jasné, že máme námět nejen na jednu, ale na tři knihy. A že bychom je měli napsat společně.
Fexeus: Jen bych chtěl reagovat na slovo konzultovat. Nebylo to tak, že bych Camille jen radil nebo nadhazoval nápady. Napsali jsme tu knihu společně.
Zmínili jste, že neradi pracujete s dalšími lidmi. Tuhle spolupráci jste si užili, nebo se našlo i něco, co vám na společném psaní nevyhovovalo?
Läckbergová: Mysleli jsme si, že nás to bude hrozně štvát. Takže jsme řekli, že na tom spolu zkusíme tři měsíce pracovat a uvidíme, jestli to vůbec půjde. Když ne, uznáme, že jsme se spletli. Dokonce jsme to pro jistotu ze začátku tajili.
Ale bylo to daleko lepší, než jsme si mysleli. Málokdy jsme se na něčem neshodli a užívali jsme si tvorbu. Myslím, že nás to oba v našem psaní posunulo.
Fexeus: Bylo to nečekané, protože máme ke psaní naprosto rozdílný přístup. Já jsem velmi organizovaný a všechno dopředu pečlivě rozmýšlím.
Läckbergová: Já ne. Jsem královna chaosu.
Fexeus: Ukázalo se, že je dobré mít obojí.
Jakým způsobem jste rozdílné přístupy prolnuli?
Läckbergová: Využili jsme to, v čem jsme dobří, a našli kompromis. Henrik ale pořád vedl, co se struktury týká.
Fexeus: Jednou za pár dní jsme se sešli, diskutovali o tom, co naše postavy čeká, vymysleli jsme nové scény. S nimi jsme pracovali namísto kapitol. Potom jsme si rozdělili, co kdo chce psát. Texty jsme si pak posílali a jeden druhému je přepisovali. A tak pořád dokola.
Uvedli jste, že jste se jako spisovatelé posunuli. Dá se to upřesnit?
Fexeus: Já se hlavně posunul ve způsobu, jakým přemýšlím o knižních postavách. Vždy mě především zajímalo, jak se vyvíjí příběh, konkrétním lidem jsem se tolik nevěnoval. Camilla to úplně změnila. Teď klidně popíšu celé stránky dialogů a vrtám se v emocích a na příběh bych málem zapomněl.
Läckbergová: Podle mě můžete mít skvělý příběh, ale když nemáte zajímavé postavy, nikdo ho nebude číst. Pokud máte velmi zajímavé postavy, stačí vám průměrný příběh, abyste zaujali a čtenář si čtení užil. Aspoň já tomu věřím. Nejlepší je ale samozřejmě mít obojí.
Fexeus: A to my máme.
Snažili jste se vyhnout klišé detektivního žánru, nebo je dovést k dokonalosti?
Läckbergová: Snažili jsme se si s nimi hrát. Pokud je máte prokouknuté, můžete je využít ve svůj prospěch. Jedna postava, která ale není hlavní, je ztělesněním všech stereotypů policejního vyšetřovatele. A snad je znát, že jsme z ní měli skoro až legraci.
Fexeus: Podle mě se dá říct, že celý ten žánr je klišé, ale zároveň je skvělou tvárnou hmotou, která vám dovoluje vyprávět příběhy, jak se vám zachce. Pro mě to byl ale nový svět, já dřív detektivky ani nečetl. Vstoupil jsem do toho jako nepopsaný list, na rozdíl od Camilly, která je už na detektivky expert. A když už se bavíme o klišé, první věc, na kterou jsem se ptal, byla, jestli musíme mít vraždu? Zdálo se mi, že to už tu bylo.
Läckbergová: Odpověděla jsem, že musíme.
Jedním ze stereotypů je, že oběti bývají z velmi zranitelných skupin. Ženy, děti, ve vašem případě mentálně postižený chlapec. V knize také zdůrazňujete fakt, že i ve světě kouzelnictví bývají asistentky, které jsou v rámci triků rozřezávány napůl a využívány k jiným podobným iluzím, téměř vždy mladé ženy. Mění se to dnes?
Fexeus: Pořád to tak často je. Kouzelník zavře mladou ženu do krabice a zdánlivě provádí šílené věci. Ale čím dál častěji na pódiu žádná asistentka není. Kouzelník, který většinou stále bývá muž, často provádí své triky sám na sobě. Pokud je tedy někdo řezán vejpůl, je to on sám.
Mám ale pocit, že takový typ kouzelnické show je zastaralý. Je to, jako byste šli do muzea. Kouzlení na pódiu je už několik let v podstatě fosilní záležitost. Můj kamarád říká, že mentalismus, tedy to, čemu se věnuji já, je kouzlení pro dospělé.
Postava mentalisty Vincenta je v knize po každém svém představení extrémně vyčerpaná. Máte to stejně?
Fexeus: Řekl bych, že Vincent je v tomto ohledu jako já, když mám špatný den. Ale to, že si lehnu na zem na kobereček, abych se dal po show dohromady, dělávám docela často. Potřebuji být chvíli sám se sebou a odstřihnout se od okolního světa. Záleží také, jaké mám vystoupení. Čím dál víc se snažím vytvářet taková, která mou mysl zcela neruinují. Nikdo nemládneme.
Camillo, vy jste jednu rozsáhlou desetidílnou knižní krimi sérii Fjällbacka zasadila i do svého rodného města. Nezpůsobuje vymýšlení všech možných zločinů, které by se tam mohli odehrát, paranoiu?
Läckbergová: Ani ne. Žije tam odhadem tisíc lidí a většina z nich mě oslovuje s přáním, abych nějakou tu vraždu situovala k nim na dvorek. Spíš si to dost užívám.