Článek
Co pro vás znamená Cena Jaroslava Seiferta?
Je to cena Charty 77, která pro demokracii v moderních dějinách této země udělala víc než kdokoli jiný. A těším se z ní podruhé, protože jsem Seiferta dobře znal. Jako začátečník jsem se u něho lecčemus přiučil. Byl to on, kdo mi po léta zveřejňoval příspěvky v literární příloze Práva lidu, kde byl redaktorem.
Chodil jsem za ním do redakce v Hybernské ulici, odkud jsem ho doprovázel domů do Daliborky, kde velmi romanticky bydlel. Po celou dobu jsme se bavívali o české poezii. Ty chvíle mám hluboce zasuty v paměti. Kdybych nebyl už tak starý, napsal bych o tom knížku.
O čem jste diskutovali?
Říkával, že česká sociální i přímo socialistická poezie od Wolkra přes něho i dál byla víc ovlivněna křesťanstvím než marxismem. A potom jsme se dohadovali, ale asi měl pravdu on, že z české literatury té doby, mluvíme o třicátých létech, měla poezie větší úroveň než próza. Z té považoval za vynikající lyrickou prózu.
Které Seifertovy sbírky vás nejvíce oslovily?
První, v nich byl nejoriginálnější. Mnohem hlubší byl ale v pozdějších o mamince a vůbec rodinných verších. Ty mám také rád.
Od udělení Nobelovy ceny tomuto básníkovi uplynulo dvacet let, dodnes je jediným českým spisovatelem takto oceněným. Jak jste přijal tuto zprávu?
Těšilo mě, že ji český spisovatel dostal. Vím, že bývá udělována z různých, i politických důvodů, ale měl jsem z toho radost. Znal jsem lidi, kteří o jeho úspěch bojovali. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč ji nedostal Karel Čapek, asi by si ji zasloužili i jiní básníci.
Seifertovu cenu jste převzal spolu s Josefem Škvoreckým. Čeho si na jeho díle nejvíce vážíte?
Dvou románů. Zbabělců, které považuji za politicky nejvážnější, a potom lehoučké knihy Prima sezóna, která mě dala nahlédnout do života mládeže v Čechách. Oboje prostředí jsem neznal, odešel jsem v březnu 1939. Přitom je neobyčejně zajímavé a bylo nové, Škvorecký si totiž zvolil dosud nezpracované prostředí. Stejně to udělala i jeho manželka Zdena Salivarová v románu Nebe, peklo, ráj o mladých sportovcích, což jsem také neznal. Za to jim jsem vděčný.
Jste rodákem z Hradce Králové, nyní žijete v Izraeli. Jaký vztah jste měl k Československu v dobách svého mládí, v době vašeho působení v izraelské diplomacii a co pro vás znamená Česká republika dnes?
Československo bylo v letech 1918 až 1938 jediná skutečná demokracie ve střední Evropě, která byla příkladem pro mnoho jiných evropských zemí. My, kdo jsme měli to štěstí v ní vyrůstat, i kdybychom se chtěli vzdát vlivu Masarykova, tak by se nám to nepodařilo, tak hluboko byla ta pečeť zasazena. Skutečnost, že Československo ztratilo svobodu od roku 1939 až do roku 1989, přinesla padesátiletí nesvobody. Je to něco, co člověka plní smutkem a ještě dlouho to bude citelné po celé Evropě.
Dnes, poté, co Charta 77, Václav Havel a mnozí další udělali velmi mnoho pro demokracii, je ČR zase kus příkladu pro celou Evropu. Národ je ale oslabený půlstoletím nesvobody, přirozeně ztrácí určitý vliv, sílu ovlivňovat jiné státy. Jsem si ale jist, že si toho jsou čeští státníci vědomi a hledí napravit, co se napravit dá.
Co vám dodávalo chuť do literární práce?
Měl jsem pokaždé pocit, že nemluvím jen za sebe. Mnoho lidí prožilo podobné osudy jako já, a nebyla jim dána schopnost je vyjádřit jako tomu, kdo psaní vnímá jako životní poslání.
Nyní jsem dopsal román o Sokratovi, který teprve vyjde. Cenu jsem dostal za celoživotní dílo, a doufám, že kvalita románu bude taková, že do něho bude také přijat.
VIKTOR FISCHL
Narodil se 30. června 1912 v Hradci Králové. Vystudoval sociologii a práva na Univerzitě Karlově. Byl parlamentním sekretářem Židovské strany v ČSR, v září 1939 emigroval do Anglie, kde byl blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka. V roce 1949 odešel do Izraele, 1955 přijal jméno Avigdor Dagan a působil jako velvyslanec v řadě zemí včetně Japonska, Polska a Rakouska. Je autorem desítek básnických a prozaických knih. Jeho poválečná tvorba byla shrnuta do básnického výboru Dům U tří houslí, k nejvýznamnějším prózám patří Jeruzalémské povídky, Dvorní šašci, Hodinář z ulice zvěrokruhu ad., je také autorem pohádek, mj. Strýček Bosko, Velociped pana Kulhánka.
Sokrates byl člověk, který žil pět století před Kristem, ale uměl myslet tak jasně, že si zachoval místo v kulturním životě lidstva i dva tisíce let po něm. Hledal pravdu. Byl statečný a řekl, že neví, když nevěděl, nevymýšlel filozofické výmluvy. Byl vždy přímý a do poslední chvíle poctivý. Román se jmenuje Vy, soudci aténští a odsuzuje právě ty, kteří odsoudili nejmoudřejšího a nejčistšího člověka žijícího na této zemi. Tak ho vidím a chtěl bych, aby ho tak viděli ostatní.