Článek
Vrátíte se ještě k thrillerům s detektivem Maxem Wolfem?
Myslím, že ano. V Anglii nyní vyšla další kniha, v níž se nevyskytuje, a pracuji na jedné další, která bude samostatným románem. Pak se ale zase vrhnu na další knihu s Maxem Wolfem, který už bude o něco starší. Jeho dcera Scout už bude dospívající dívkou.
Čas pro mé postavy plyne stejně jako pro nás pro všechny, a i ony už budou řešit trochu jiné problémy. Rozhodně chci v jejich příběhu ještě pokračovat. Stále se mluví o televizním zpracování, což by mě motivovalo napsat i víc než pouze jedno pokračování.
Jak moc vás musí nějaký nápad na jiný příběh nadchnout, abyste úspěšnou sérii na chvíli opustil?
Stačí, aby mě inspirovalo cokoli, o čem si myslím, že dokážu dobře zpracovat. Nikdy jsem neplánoval, že bude série s Maxem Wolfem tak rozsáhlé dílo. Přemýšlel jsem o třech knihách, nyní jich je šest a tři kratší příběhy.
Abych si zachoval pocit svěžesti, musím občas odbočit. Vlastně jsem si zpočátku ani nebyl jistý, jestli se k sérii vrátím. Rozhodl jsem se až ve chvíli, kdy jsem si byl jist, že dokážu přijít s něčím, co bude stále zajímavé pro mě i čtenáře.
Nyní věřím, že jsem ten klíč našel a zvládnu to. Uvědomte si, že třeba James Bond vlastně v podstatě nestárne a nijak zásadně se nevyvíjí. Díky tomu, že má Max Wolfe dceru, jsem si uvědomil, že nechat ho zrát, bude mít něco do sebe.
V knize Žena bližního tvého je také detektivní zápletka, samotné vyšetřování je ale trochu v pozadí. Vyprávění se soustředí na jiné roviny příběhu. Je to pro vás zpestření?
Jasně, rád hledám různé cesty, jak k psaní přistupovat. U této knihy mě třeba bavilo, že na rozdíl od detektiva Maxe Wolfa, který je velmi sympatický slušný člověk, jehož má mít čtenář rád, jsou v ní policisté, kteří nejsou zrovna příjemní a možná ani nejsou dobří lidé.
Zábavné bylo i to, že když jsem se daleko víc soustředil na emoce postav, nebyl jsem pod takovým tlakem, jako když popisuji vyšetřování a všechno musí být věrně podobné opravdové policejní práci.
Jaká myšlenka vás dovedla ke knize Žena bližního tvého. Chtěl jste prozkoumat fenomén nevěry?
Spíš mě fascinuje představa, že jeden moment, jedno rozhodnutí, které nemusí být ani zcela vaše, může váš život dostat na úplně jinou kolej.
Myslím, že za poslední dobu jsme se všichni naučili hodně o tom, jak křehký je život a jeho jistoty. Už víme, že nemusíme mít ani tušení o tom, co se stane v příštích letech.
Dvacáté první století je jen dvacet let staré a podívejte se, co všechno se stalo. Jedenácté září, velké finanční krize, covid, válka na Ukrajině. Měli jsme pocit, že můžeme něco plánovat a předvídat směr, ale dostali jsme lekci o tom, že se všechno může z ničeho nic změnit. Mysleli jsme si, že takové zvraty jsou otázkou minulosti, že se s nimi potýkali naši rodiče nebo spíš prarodiče. Ale svět je pořád nejistý. Platí to pro světové dění, země i jednotlivce. I pro manželství.
Kterým se zabývá vaše kniha…
Muž, se kterým se žena v knize zaplete, je naprostý blázen. Manipulativní sociopat, který má velmi zvláštní představu o tom, co jejich bezvýznamný románek znamenal. Kdyby potkala někoho jiného, nemusela ta aférka mít na její život žádný dopad. Neříkám, že neudělala chybu, ale v tom, jaké měla následky, hrálo roli štěstí, které bohužel neměla.
Přiznám, že další věc, která mě inspirovala, byl unikátní japonský bar, který jsem objevil v Tokiu. Od doby, co jsem ho našel, jsem přemýšlel, jaký příběh bych do něj mohl zasadit, protože mi bylo jasné, že by mohl být pro čtenáře zajímavý. Je to malé místo, které je tak zvláštní, že si každý bude nejspíš myslet, že jsem si ho vymyslel. Ale existuje.
Zmiňuji ho proto, abych přiblížil, že příběhy se rodí z nejrůznějších impulzů. A když o tom přemýšlím, chuť napsat o tomhle baru byla možná v případě knihy Žena bližního tvého tím hlavním. Hledal jsem příběh, který do něj zasadím.
Takže v tom baru opravdu servírují jen jeden druh těstovin a hrají pouze Led Zeppelin?
Ano, cokoli se v knize o tomto místě dočtete, je věrný obraz skutečnosti. Pro turisty asi nebude snadné ho najít, protože v Tokiu je spousta fascinujících barů. Ale já mám zkušenost, že když už jsem hledání skoro vzdal, najednou se objevil přímo před vámi. Do Tokia jsem se poprvé vypravil jako novinář. Psal jsem tehdy cestovatelský článek o Japonsku. Ale už jsem tam byl od té doby mnohokrát, má žena je Japonka. Když tam letíme, jsem často sám. Žena a dcera tam mají své životy, setkávají se s rodinou a přáteli, a já se toulám po městě a užívám si jeho výstřednosti.
Hlavní postavy knihy, Tara a Christian, jsou bývalí hudební žurnalisté a zdá se, že především Christianovi tato práce velmi schází. Vy jste také bývalý hudební novinář. Máte to stejně?
Ani ne. Pořád miluji hudbu, pořád je pro můj život zcela zásadní, ale hodně se toho změnilo. Byl jsem hudební novinář v době, kdy byl pětadvacetiletý člověk na tu práci už starý. Doteď si pamatuji, jak jsem začínal a kolegové ve dvaceti třech letech byli na sklonku kariéry. Bylo to dané i tím, že jsme žili takovým způsobem, že to opravdu o moc déle dělat nešlo.
Navíc si myslím, že se hudební prostředí proměnilo v tom smyslu, že pro nás to byla alfa a omega našich životů. Hudba pro nás byla středobodem vesmíru. Když jsme ji neposlouchali, tak jsme o ní četli nebo diskutovali. A na své dceři, která se narodila v roce 2002, vidím, že lidé, kteří se narodili v tomto století, to mají jinak. Hudba tolik neznamená, děje se spousta jiných věcí. Christian je určitou mou verzí, ale já jsem se na rozdíl od něj v té staré éře nezasekl. Podařilo se mi posunout se dál a odložil jsem svou koženou bundu.
Hovoříme spolu přes Skype a já za vámi vidím kytary. Hrajete často?
Rozhodně ano, každý den. Je to má terapie. Hudba je pro mě pořád důležitá a rád se učím hrát písně, které miluji.
Může se vám hodit na Zboží.cz: