Článek
Děj své první knihy jste vsadil do Chaloupek, zaniklé obce v Krušných horách. Jak jste to místo našel?
Do Chaloupeckého údolí, v němž se kdysi obec nacházela, jsem se poprvé dostal v roce 2013, když jsme byli s partou známých na výletě na kole. Do západního Krušnohoří jsem se několik týdnů předtím přestěhoval, ale tohle místo jsem neznal. Někdy se stává, že si spisovatel vymyslí příběh a hledá pro něj kulisy. U mě to bylo obráceně. Seděl jsem na zemi v zaniklé obci a říkal si, že bych o ní chtěl něco napsat.
Vracel jste se tam?
Ano. Jsem náruživý běžec a turista, takže jsem tam mířil poměrně často. Knížku jsem začal psát v roce 2015. Vzniklo prvních asi čtyřicet stránek, ale posléze jsem to téma i psaní opustil. Vrátil jsem se k tomu až v lednu 2020 a během čtyř měsíců napsal celou knihu.
Co se s obcí Chaloupky stalo?
Po roce 1945 odtamtud byli odsunuti všichni obyvatelé. Čechů, kteří tam přišli po první světové válce, byly jenom jednotky. Zbytek obyvatel tvořili Němci.
Později byly pokusy obec zase osídlit, ale to se nepodařilo. Jedním důvodem bylo to, že je v horách, a druhým, že leží několik kilometrů od německých hranic. Jednalo se sice o východní Německo, ale pro komunistický režim to bylo nárazníkové pásmo, takže to tomu moc nepomáhalo.
V jakém stavu se dnes obec nachází?
Není tam prakticky nic, jen cedule seznamující s její existencí. Při bližším ohledání lze narazit na torza několika domů a zbytky sklepení. Za kopcem je obec Jelení, která měla stejný osud. Byla větší než Chaloupky a děj mé knihy se v ní také odehrává.
Mimochodem někdy v roce 1964 projížděl vysídleným Jelením peloton cyklistického Závodu míru. Byl to jeden z prvních ročníků, který byl u nás vysílán televizí, a tehdejší režim se rozhodl udělat to tak, aby nebylo vidět, že se jede prázdnou vesnicí. A tak do Jelení přijeli ženisté, vykopali vedle každého zbylého baráku díru a během pár dní srovnali vesnici se zemí.
Je na vašem příběhu něco pravdivého, korespondujícího s příběhem vesnice?
Pravdivé jsou historické kulisy. Snažil jsem se držet našich i světových událostí, které šly v době děje knihy kolem. Pravdivá jsou i některá příjmení. Chtěl jsem alespoň symbolicky vrátit některé lidi do Chaloupek, a tak jsem si v archivech našel jména některých obyvatel a použil je. Nevím ale, jací lidé to byli. To jsem už nedohledal.
Našel jste některé obyvatele Chaloupek?
Po roce 1945 z vesnice všichni odešli a po převratu v roce 1948 určitě nebyla nálada na to, aby někdo sepisoval obecní paměti. Nebylo to ostatně žádoucí, režim se nechtěl chlubit tím, co se dělo po válce.
Když už to možné bylo, bylo pozdě. Spousta obyvatel Chaloupek zemřela, řada věcí byla zapomenuta, nikomu se do toho už nechtělo. Dochovaly se jen drobné písemné prameny a pár pamětníků ještě žije. S několika jsem se měl možnost setkat. Bavil jsem se s nimi ale spíše lidsky, nezpovídal jsem je.
Spisovatel Štěpán Javůrek.
Knihu jste nejprve vydal vlastním nákladem. Neměl jste ambice ji nabídnout většímu nakladatelství?
Když jsem ji dopsal, dal jsem ji přečíst pár známým a těm se líbila. Řekli mi, abych ji zkusil nabídnout nějakému nakladatelství, a já to udělal. Z něho mi ale asi po měsíci odpověděli, že se jim rukopis nelíbí, ať se nezlobím, že nemají zájem. Nic jiného jsem nečekal, takže jsem se s tím v pohodě smířil a vydal knížku vlastním nákladem.
Zhruba po půlroce, když už se prodávala, jsem potřeboval někomu poslat rukopis. Zjistil jsem, že jsem měl v počítači uložené dvě verze. Jednu, kterou jsem rozepsal v roce 2015 a po asi čtyřiceti stránkách ji opustil, a tu finální. Měl jsem je uložené pod stejným názvem a došlo mi, že jsem do toho nakladatelství poslal původní, nedodělanou verzi. Museli si myslet, že jsem se zbláznil. Rozhodl jsem se ale nic nenapravovat a neposílat jim to znovu. Mým životním krédem je, že každý má jen jednu šanci na první dojem.
Dál jsem tedy knihu distribuoval vlastním nákladem, prodaly se jí asi čtyři tisíce kusů. A potom jeden ze čtenářů doručil rukopis do nakladatelství Moba. Odtud mi přišla nabídka, jestli bychom knihu nevydali znovu.
Spolupráce trvá, protože právě vychází vaše druhá kniha Nebe nad Perninkem. O čem je?
Je to příběh ze současné doby. Je o mimořádně talentovaném lékaři, který ale celý život bojuje se závislostí na alkoholu. Přijde o prestižní místo na pražské klinice, přesune se do okresní nemocnice, a když propije i tuhle šanci, skončí jako obvodní lékař v Perninku, obci v Krušnohoří.
Tu knihu jsem začal psát asi tři měsíce poté, co jsem dokončil Chaloupky. A teď už mám napsanou třetí. Vyjde příští rok a tematicky je úplně jiná. Musím přiznat, že mě knížka Nebe nad Perninkem velmi zasáhla. Abych se do hlavní postavy vžil a přiblížil jejím pocitům, hodně jsem se do příběhu ponořil a chvílemi mi z toho nebylo dobře. Když jsem ji dopsal, dal jsem si chvíli pauzu a pak napsal v podstatě veselohru. Taková bude má třetí kniha, která vyjde příští rok.
Živíte se už psaním?
Pracuji ve strojírenství, psaní je pro mě zábava. Od svých knih jsem neměl a nemám žádná očekávání.
Může se vám hodit na Zboží.cz: