Spisovatel Štěpán Javůrek: Doba po roce 1948 je daleko větší bahno než válka

Článek

Žijete, pracujete i píšete o krajině, kterou mnozí Češi mají spojenou s chudobou a s historickými událostmi, které stále budí vášně. Co se vám na ní tak líbí?

Těžko říct jen jednu věc. Krušné hory jsou ještě pořád místem, kde dlouhé kilometry nepotkáte jediného turistu. Právě v téhle „prázdnotě“ je jejich kouzlo. Vždycky to tak ale nebylo. Stačí se podívat do historických map, později na fotografie, abyste zjistila, že ty nekonečné lesy ještě před sto lety nebyly. Místo nich stály vesnice s kostely, se školami. Ostatně i ta hospoda (Pivovar Ryžovna - pozn. red), v níž sedíme, bývala školou.

To zní při pohledu z oken do prázdné krajiny až nostalgicky. Jak důkladně při psaní svých románů ověřujete skutečné reálie?

Jestli se mě ptáte, zda trávím měsíce v archívech před psaním každé knihy, tak vám odpovím: ne. Píšu příběhy, které se mohly stát. Historie pro ně vytváří kulisy. Zároveň tu žiju, leccos vím. Vyjmenuju vám, čím se živili lidé v té a té vesnici, kolik tam asi žilo obyvatel, kdy vznikla a kdy zanikla… Právě na Ryžovně byla silná muzikantská tradice, zdejší rodáci hrávali v proslulých filharmoniích. Jinde se dělaly krásné krajky, šily rukavičky.

Dnes je Ryžovna (německy Seifen) příkladem obce, která po odsunu Němců skoro zanikla. Proč se Krušnohoří nepodařilo znovu osídlit v takové míře jako jinde?

Protože zdejší život je v něčem ještě těžší než v jiných horách. Když odsud odešli ti, kteří krajinu po staletí kultivovali, nebyl o jejich nemovitosti takový zájem. Navíc jsme kousek od německých hranic, což situaci neulehčovalo. Dost vesnic – včetně kostelů a hřbitovů – se následně zničilo v 60. letech. Což je případ Ryžovny, z původní skoro stovky domů jich zbylo okolo deseti.

+10

Vysvětlíte neznalým, proč záleželo bývalému režimu, aby německé vesnice nestály?

Socialistické úřady dlouhodobě tvrdily, že se jim podařilo všechny dosídlit. Jak všichni víme, pravda to nebyla. Některé ani tak nechátraly, aby se musely likvidovat, ale mizely z „vyšších“ cílů. To byl i případ obce Jelení (německy Hirschenstand - pozn. red.). V 60. letech doplatila na populární Závod míru. Vědělo se, že cyklisty budou sledovat kamery, prázdnou vesnici by zaznamenaly. Proto padl příkaz: zničit. Vojáci za pár týdnů udělali vedle domů velké díry a do těch je nahrnuli. Cyklisti mohli projet, prázdnou krajinou.

Což ovšem bylo plýtvání. Vím, že po 2. světové válce se domy přímo rozebíraly, aby se okna, dveře…, použily ve vnitrozemí.

A nejen ta, zájem byl i o střešní krytinu, jiný stavební materiál. Československo potřebovalo opravit zničené obce, města, výroba ještě neběžela, proto se hledala řešení. I tohle rozebírání pak snižovalo šanci vysídlené vesnice opět oživit.

Existují návrhy, že by se mohly obnovit. A zas jsme u Ryžovny. Podporujete to?

Spíš ne. Nejde o plány zalidnit znovu hory. Vznikly by tu hlavně luxusní apartmány pro ty, co si je mohou dovolit. Krása místa by zmizela, hory by stejně neožily. Ono to nyní ani někde nejde, co se týče cest. Mnohé z nich jsou v zimě nesjízdné… Ten, kdo ale není líný chodit, běhat, běžkovat, to podle mě ocení. Takový klid jinde nenajdete. Vím, o čem mluvím. Skoro každý den si jdu někam sem zaběhat.

Poznáte na první dobrou, kde vesnice stály?

Většinou ano. Lidé je po staletí stavěli v rovině, na rovinatých pozemcích. Kolem domů mívali ještě plochu, kde se pásly kozy, ovce… Na žádné jiné velké zemědělství to tu není. Snažili se, aby obec chránil kopec, stála v údolí, u vody. Přemýšleli pragmaticky. Proto půjdete-li zdejší krajinou, někdy ještě uvidíte základy domů, ovocné stromy, včetně typických jeřabin. Mnohdy přežily i ty, kteří je sázeli.

Všechno tohle nadšení přenášíte do knih. Postupně vám vyšly: Chaloupky, Nebe nad Perninkem, Sudetský dům, který bude mít letos dvojku. Zaujalo mě to slovo sudetský. Nepíšou vám občas čtenáři s tím, že jim pojem Sudety vadí?

Ale to víte, že ano. Občas mi to řeknou i na besedách. Dodají, že je to historicky nepřesné a tak dále. Jak jsem vám ovšem říkal, nejsem studovaný historik. Pro mě je termín Sudety spojený s územím, kde u nás kdysi žili Němci. V příbězích mi jde o srozumitelnost, čtivost. A jádro příběhu se odehrává v domě v Sudetech, tak jak jinak to pojmenovat?

Já nevím. Mám to stejně jako vy.

Vidíte, řeknou-li se Sudety, všem Čechům naskočí odsun, 2. světová válka, události před ní. Mé knihy neřeší, kdo byl zlý a kdo dobrý. Ukazují život. A lidé zlí a dobří jsou všude rozprostření stejně. Krušné hory jsou navíc velmi dlouhé. Mají na délku přes 130 kilometrů. Život kolem Ryžovny byl určitě jiný než v bohatých lázeňských Teplicích.

Přesuňme se opět k vaší literatuře. Kdy vyjde Sudetský dům 2?

V plánu je jaro, uvidíme. Mám rád věci dotažené, když zjistím, že to nejde, poprosím nakladatelství o odklad. Na psaní mám teď míň času. Od února vedu novou Destinační agenturu Krušnohoří. Chceme Krušné hory víc „prodat“, ale zároveň udržet jistou míru jejich klidu. Jedním z našich budoucích cílů je, aby turisté u nás vydrželi víc dnů, aby během pobytu navštívili víc míst. Pracujeme i na prohloubení spolupráce s německou stranou. No a taky musíme řešit tu již zmíněnou zástavbu, těžbu živce…

Myslíte těžbu živce u obce Potůčky? V nedotčené přírodě? To ještě nepadlo?

Bohužel ne. Pořád s touhle myšlenkou musíme bojovat. Nejde pouze o těžbu, ale ten kámen se musí z hor také odvézt. Což by s sebou přinášelo pohyb těžkých vozidel místy, kde nyní žijí jen zvířata, je v nich absolutní klid… Ale aby to zas nevyznělo špatně, nejsem zpátečník. Vím, že Krušné hory byly nejobydlenějšími horami v Česku, chci, aby znovu žily. Je ovšem rozdíl mezi stálými obyvateli a kamiony se živcem.

Souhlasím s vámi, ještě znovu k literatuře. Dvojka Sudetského domu byla v plánu, nebo přišla až po úspěchu jedničky?

Byla v plánu. Že bude, jsem věděl už při psaní jedničky. Ta končí odsunem Němců, který s sebou přináší naději pro mnohé Čechy: mají svůj dům, svá pole, hospodářství. Všichni víme, že to vydrželo jen do roku 1948, o tom bude právě dvojka. Musím říct, že je pro mě na psaní mnohem těžší.

V čem?

Hlavně v tom, že 2. světová válka byla hrozná, ovšem každý věděl, kdo je (ne)přítel. Po roce 1948 se „snadné“ rozdělení rozplynulo. Najednou jste nevěděli, za co vás mohou sebrat, ta nejistota byla daleko větší. Tematicky je pro mě tahle doba daleko větší bahno než válka. Jinak opět v knize čerpám z historie kraje, z toho, co se tu vypráví, co se tu odehrálo. V něčem mě inspiroval i děda Smolík, který vyrůstal v Háji u Duchcova, aby v osmnácti odešel do středních Čech. protože nechtěl narukovat do armády. Babičku potkal v Lysé nad Labem a po válce odešli do Ústí nad Labem, žít v domě po Němcích.

Což je od Chodova, kde žijete, docela daleko. Jak jste se tam dostal?

Narodil jsem se v Ústí nad Labem, žil jsem v Chomutově, s volejbalem pobýval všude možně. Poté, co jsem ukončil kariéru ve sportu, mi nejlepší kamarád nabídl, zda nechci bydlet v jeho bytě, v Chodově. Spontánně jsem to před deseti lety přijal.

Ještě mi vysvětlete, kde se ve vás zvala touha psát?

Odmalička jsem si hrozně vymýšlel. Asi hodně dobře, protože ostatní děti moje historky říkaly doma, vznikla tím nejedna ostuda, tak mi jedna paní učitelka, asi ve třetí třídě, řekla: napiš to. Zjistil jsem, že mi to jde, že mě to baví, nějaké poznámky, povídky jsem psal pak pořád. Poté přišla kniha Chaloupky zachycující vysídlování obce, která pro mě překvapivě u čtenářů uspěla… Ještě dodám, že je to asi trochu sobecké, zájem mě těší, není však rozhodující. Knihy si píšu pro sebe. Nezdrtí mě, když mi kdosi napíše, že se mu nelíbí.

Nezní to až alibisticky?

Já to v případě knih vážně takhle mám. Jiné je to v Destinační agentuře Krušnohoří, kterou od února vedu. Tam cítím zodpovědnost velikou. Rád se aktivně zapojuju tam, kde v tom vidím smysl. Patřím k lidem, kteří místo nadávání na to, co se má dělat líp, jdou věci řešit. Dělám to nejlíp, jak umím, i když dělám chyby jako každý. Práce se nebojím.

To je hezké, ale kolik hodin má váš den, když stíháte: běhat v horách, pracovat, psát, mít doma ženu, psa…?

Ještě jste zapomněla na každodenní otužování v našem rybníce… Jinak tahle otázka padá často. A já na ni odpovídám: můj den má přesně tolik hodin, co váš. Jen jsem si zvyklý ho dobře naplánovat. Nekoukám taky na televizi, s výjimkou zápasů Slavia Praha. No a brzy i vstávám, tím myslím po čtvrté hodině.