Spisovatel Stanjura: Téma úzkosti má naše generace společné

Kniha Srpny je váš debut. Jak se vám psala a jak dlouho jste měl námět v hlavě?

Já jsem na ten námět přicházel postupně, když jsem knihu psal… Psal jsem ji asi rok a čtvrt, potom jsem to editoval s nakladatelstvím několik měsíců. Když jsem začínal, tak téma manipulace už tam bylo, ale nebylo to vyloženě pojmenované jako gaslighting. Byly tam toxické a narušené vztahy.

Během začátku psaní jsem ten pojem pak objevil. Psala o tom totiž článek advokátka Lucie Hrdá.

Zjistil jsem , že je to docela rozšířený fenomén a v Česku se o něm moc nemluví. Nemůžu moc posoudit, jak se o něm mluví třeba v Americe, ale na popkulturní scéně je určitě výraznější. Několik měsíců jsem to studoval a zjistil, že je to vážný problém. Pak jsem se do toho opřel.

Co pro vás, jako začínajícího autora, bylo úplně nejtěžší?

Pro mě bylo těžké pokračovat v psaní, aniž bych věděl, že to někdy dokončím a že to někdo vydá. Je to trochu demotivující, když člověk neví, zda se to bude číst. Spisovatelé, kteří už jsou zavedení, to mají trochu jednodušší. Jako nováček jsem to navíc psal po práci večer, takže jsem si musel hlídat, abych si na to prostor sám vytvořil.

Vystudoval jste českou, anglickou a americkou literaturu. Vnímáte ve vaší tvorbě vlivy jiných autorů?

Určitě ano. Hodně hlavně ty, kteří píšou anglicky. Já mám rád třeba Toni Morrisonovou a Margaret Atwoodovou, kterou jsem ale objevil až během psaní, takže si myslím, že tam ještě tolik není.

Potom mám rád také Ottessu Moshfeghovou nebo Gillian Flynnovou. Z českých zase Lucii Faulerovou, Jakubu Katalpu a Petru Soukupovou. Já čtu většinou autorky, které se dotýkají temnějších témat.

Ústředním tématem knihy je jev „gaslighting“. To je forma manipulace, při které pachatel zpochybňuje a manipuluje se vzpomínkami a pamětí oběti. Hlavní postava knihy Daniela se topí ve svých úzkostech a manipuluje s ní rodina i partner. Je vaším cílem na problematiku upozornit?

Asi je to jeden z cílů. Chtěl jsem na to upozornit a zároveň se k tomu vyjádřit, protože toxické vztahy, ne většinou až takto brutální, kolem sebe vidím. Chtěl jsem tak do toho říznout a ukázat ostatním, v čem to může ubližovat.

Kniha se jmenuje Srpny a měsíc srpen je v ní zásadní. Každá z kapitol se totiž odehrává právě pouze v Srpnu, a to během 8 let. Co pro vás srpen znamená?

Já nemám rád léto a srpen je vrchol léta. Je vedro a mně to nedělá dobře a zároveň je to období, kdy mám nejvíce úzkostí a cítím se nejhůř. To jsem v knize projevoval už od začátku. Odehrává se to primárně v létě a je to s ním spojené. Pak mi přišlo, že opakovat ty srpny dává smysl, protože Daniela prožívá trauma a tím, že ho nikdy neuzavřela, tak ty srpny pro ni fungují jako vlivy, které jí to trauma probouzí.

Hlavní postava Daniela je napsána velmi přesvědčivě. Čerpal jste spíše ze zkušenosti nebo odborných materiálů?

Cítil jsem povinnost problematiku popsat realisticky. Gaslighting jsem studoval z odborných článků, konzultoval jsem některé věci i s psychoterapeutkou, četl jsem si různé komentáře v diskusích od lidí, kteří to zažili.

Co jsem pochopil z ohlasu čtenářů, kteří se s gaslightingem někdy potýkali, tak je v knize zobrazený docela věrohodně. Někteří mi psali, že jim otevřela oči, jiní zase, že jim pomohla se s dřívější manipulací vyrovnat. Objevili se i tací, kteří s jednáním Daniely nesouhlasí. Myslím si ale, že je to přirozené. Podle mě každý na manipulaci reaguje trochu jinak a neexistuje jedna univerzální oběť, která by zastoupila všechny ostatní.

V knize jsou také věci, které vycházejí ze mě. Daniela jsem v některých ohledech v podstatě já, je to člověk, který vychází z mých přání a povahových rysů. Ona taky studuje anglistiku a pracuje v kině, kde jsem také pracoval. Dětství i vztah máme naštěstí jiný. Trošku jsem se bál, jaké to bude, když budu psát za ženu, a tak jsem to dal přečíst své nejlepší kamarádce. Ta řekla, že to je uvěřitelné a není to jako z pohledu muže, který o ženách neví nic. Mně moc za muže ani psát nejde.

Daniela je obětí dětských a partnerských traumat a obecně je její život spíše nešťastný. Mělo psaní vliv na vaši náladu a rozpoložení, nebo naopak vy jste měl vliv na Danielu?

Myslím, že spíš ona na mě. Mě to hodně ovlivnilo nálady, hlavně tím, že jsem to psal vždy po večerech. Těžce se mi potom chodilo spát. Některé části jsem psal v létě, což mi pomohlo se s tím vyrovnat. Ten poslední srpen v knize mi dal ale nejvíce zabrat a bylo to nepříjemné. Já jsem to navíc nepsal chronologicky, tak jsem se mohl vracet.

V knize se dostáváte také k tématu, které poslední dobou hýbe médii. Vztah vyučujícího a studentky. Daniela chodí se Štěpánem, kterého pozná na univerzitě, kde ji jako doktorand učí. Je to vaše reakce na dění ve společnosti?

Nepsal jsem to s tím úmyslem, že bych si řekl, že to potřebuji okomentovat. Když jsem ale tvořil Štěpána, tak jsem myslel na to, že vím o spoustě takových vztahů, které vznikají na fakultách. Ta mocenská rovnováha je tam špatná, je to většinou muž učitel a studentka. On má zpravidla tu silnější pozici a dávala mi to smysl do knihy dát. Je to autentické k tomu, co se děje.

V literární teorii existuje pojem „nedůvěryhodný vypravěč“. I ve vaší knize to svádí k tomu přemýšlet nad tím, jestli Daniela také čtenářům trochu nelže a negaslightuje je. Co říkáte na tuto interpretaci?

Mně to přijde super. Nechci prozrazovat, jak to je. Určitě jsem to nepsal s tím, že jsem chtěl, aby Daniela manipulovala se čtenářem, manipuluji s ním spíš já. Ale ten konec má být takový, že se čtenář nedozví, jak to přesně bylo. Musí si to sám poskládat a knížka má určitě manipulaci zprostředkovat – čtenář pozná, jaké to je, když některé informace nemá a když mu chybí k tomu, aby věděl, jestli jsou jeho pocity oprávněné. Každý si to ale může vyložit tak, jak chce.

Kniha se těší úspěchu hlavně mezi mladší generací. Čím si to osobně vysvětlujete?

Myslím si, že téma úzkosti má naše generace společné. Mám pocit, že až naše generace se tím začíná zabývat a všímat si toho. Nedovedu říct, jestli naše generace více řeší manipulaci a je více manipulována. Spíš mám pocit, že promlouvají právě ty úzkosti.

Mám navíc taky pocit, že se v české literatuře moc neobjevují současná témata. Většinou je to spíš pohled zpátky do historie. Tím, že moje kniha mluví o současném tématu, tak možná proto přitáhla i lidi, kteří běžně českou literaturu nečtou. To jsem zatím pochopil z ohlasů.

Myslíte, že je tvorba mladých českých autorů na vzestupu?

Trošku jo, ale možná je to tím, jakými lidmi se obklopuji a mojí bublinou. Co ale můžu říct s jistotou, je, že se v české literatuře objevují nové hlasy, které mě svým psaním oslovují. Kromě Těl od Kláry Vlasákové to byl posledně třeba Jakub Šponer a jeho Ekstase. Těším se taky na román Rozložíš paměť od Marka Torčíka.

Jaké jsou vaše další literární plány? Chcete se držet psychologie?

Asi ano, to mě zajímá nejvíc. Cítím se v tom nejsilnější a myslím, že nebudu psát humoristicky laděné věci. Pravděpodobně se budu věnovat psychologickým nebo společenským tématům. Ten gaslighting a domácí násilí je na více úrovních společenský problém. Nevěří se obětem a zpochybňují se jejich výpovědi. Já mám vždy potřebu se vyjádřit k něčemu, co mi vadí.

Je to pro vás tak trochu aktivismus?

(smích) Trochu ano. Každý píše z nějakého důvodu. Myslím si, že já píšu proto, abych se vyrovnal s věcmi, které mě na okolí a lidech celkově štvou. Nechci se pasovat do role, ve které budu nastavovat zrcadlo společnosti a říkat, že všechny spasím, když ale vidím, které všechny problémy v Česku pořád přetrvávají nebo které se opomíjejí, cítím potřebu na ně poukázat. A psaní je pro mě nejautentičtější způsob, jak to udělat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Srpny - Jakub Stanjura