Článek
Fulghum tu s Davidem Hrbkem podnikl "zpověď muže, jenž dospěl už v mateřské školce". Neobešlo se to bez černohumorných historek o svatbě ve svářečských úborech, ale ani bez emocí: autor se totiž už "dávno naučil za své slzy nestydět a neomlouvat se".
Fulghum vyrůstal v texaském městě Waco jako jedináček. Otce si příliš neužil a matka, která ho chtěla obětovat Bohu jako výraz díků za své zázračné uzdravení, ho vychovávala v přísně konzervativním duchu. Četl už ve čtyřech letech, zabavoval se samomluvami a nezkrotným domýšlením biblických příběhů, které doma představovaly jedinou dostupnou literaturu.
"Bůh jako vypravěč" ho dokonce nadchl natolik, že zatoužil po studiích teologie a službě druhým, jimž však spíš než z kazatelny chtěl pomáhat přímo na ulici. A tak vším, čím byl, byl rád. Ze svého devatera řemesel zavzpomínal hlavně na chvíle za barovým pultem, kde se učil být pozorným důvěrníkem. To pak jako kněz zúročil při zaopatřování bližních, kdy kladl důraz na pozitivní prožívání hodnot a docenění drobných životních rituálů. Sám z nich má nejraději listování ve čtyřech svých oblíbených bibelotech.
Čechů, kteří si znovu vydobyli svobodu, si Fulghum velice váží a důkazem toho je i fakt, že jeho nejnovější román Tři přání (Argo) u nás vychází ještě před americkým originálem. Komponovaný večer doprovázely hudební výstupy adaptující notový materiál tohoto příběhu z Kréty, kde teď autor pobývá a je rád, "že ji za součást Evropy konečně považují i Francouzi". "Psaní je pro mě mravním aktem, i když nejsem bůhvíjak velký spisovatel," svěřil se Právu populární léčitel lidských duší, jehož jméno prý právě ve středověké francouzštině znamená "šílená noha".
"Pouze si víc uvědomuju to, jaké role v životě hrajeme a čím vším jsme prošli. Určitě nevykládám lidem nic nového. Vždycky mi odpovídají: to znám, tohle se mi taky přihodilo. Já to za ně jenom řeknu nahlas," dodává autor, jehož slavné minutové zpovědi o tom, jak důležité je umět se dívat, nejprve léta bydlely v krabici na boty a obíhaly veřejně po celých Spojených státech, než je roku nakladatelství Random House scelilo do sbírky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce (1988; česky poprvé 1992, rozšířená verze 2003).
Tváří v tvář miliónovým nákladům svých děl se teď Fulghum poprvé vydal na vratkou půdu románové fikce, která však v jeho provedení nikdy nezavrhne uhrančivou všednost. A protože "román umí napsat každý trouba", jak dodává, měli bychom se v příštím roce dočkat jeho pokračování. Před jeho odjezdem na vídeňskou část turné se totiž nezdálo, že by se na Fulghumově exkluzivním vztahu k Čechům cokoli změnilo.
