Článek
Umožnilo mu to vytvořit knihu The Golden Maze/Zlaté bludiště, osobně pojaté dějiny Prahy, napsané s citem pro groteskní detail a překvapivé souvislosti. Kniha si vede velmi dobře v anglofonním světě, stejně jako jeho předchozí dva tituly, literární cestopis o putování do Istanbulu (spolu se synem) Ghost Empire a niterné vyprávění o cestě na Island (spolu s australsko-islandským kamarádem hledajícím své kořeny) Saga Land. Richard Fidler vystoupil v dubnu 2022 v Praze pro studenty Prague City University.
Proč jste se poprvé rozjel do Prahy?
Kvůli sametové revoluci. Byl jsem tehdy členem tříčlenné komediální skupiny. I když se ironicky jmenovala podle konzervativního australského politika Doug Anthony All Stars, byli jsme pankáči. Pěstovali jsme agresivní divadelní styl na hraně nebo i za ní. Konfrontovali jsme publikum, například jsme přiměli diváky, aby se nacpali na záchodky, kde jsme představení dohráli.
Vystupovali jsme v kostýmech, které se podobaly pankáčským bundám i uniformám, inspirovali jsme se řečněním diktátorů. Pohybovali jsme se na pomezí pravdy a výmyslu. Nějakou dobu jsme s chutí podsouvali novinářům nesmyslná tvrzení a bavili se tím, když se pak objevila ve světovém tisku.
Na edinburském Fringe festivalu si nás zamilovali a bylo z toho stálé divadelní angažmá v Británii. Když padla berlínská zeď, mohl jsem v Londýně vyletět z kůže, jak jsem toužil být u toho. A jakmile jsem mohl, naskočil jsem spolu se svou tehdejší přítelkyní do letadla, odletěli jsme do Berlína a pokračovali do Prahy. Bylo to v prvním týdnu v lednu 1990.
Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Neuměl jsem česky a skoro nikdo tu tehdy nemluvil anglicky. Přesto to bylo nejšťastnější místo na světě. Probíhala tu jedna obrovská party s elektrizující atmosférou. Zažil jsem ty nejintenzivnější okamžiky celého svého života, nikdy jsem v žádném jiném městě na světě necítil to, co v Praze.
Britský básník William Wordsworth popsal, jak sledoval v devatenácti letech francouzskou revoluci a jak bylo tehdy důležité být u toho, a především být mladý. Později ovšem propadl deziluzi kvůli jakobínskému teroru a všem těm useknutým hlavám. V Praze za sametové revoluce se žádný teror nekonal. A ta Wordsworthova poznámka platila dvojnásob pro lidi, jako jsem byl já.
Jak dlouho jste tu zůstal?
Skoro tři týdny. Zúčastnil jsem se tu demonstrace proti tajné policii. Všiml jsem si jí z kavárny na Václavském náměstí. Pomyslel jsem si: Proč demonstrují, když sametová revoluce skončila, vláda je svržená a Havel na Hradě?
Našel jsem někoho, kdo mluvil anglicky, a zeptal se ho na to. Protože tajná policie stále špehuje lidi, odpověděl. Dobře – a komu to hlásí? ptal jsem se dál. Nevíme, ale dál se snaží lidi zastrašit.
Došli jsme k budově tajné policie v Bartolomějské ulici a dav se hrozivě rozeřval. Lidé poprvé zastrašovali tajnou policii, ne naopak. Chtěl jsem tady zůstat, ale v Londýně na mě čekala domluvená práce. Na Prahu jsem ale nikdy nezapomněl, a nikdy na ni nezapomenu.
Nápad napsat o Praze knihu se zrodil už tehdy?
Svým způsobem ano. Mnoho návštěvníků Prahy z ciziny si uvědomuje její neuchopitelnou přitažlivost. O tom přece vypráví legenda, která odvozuje její jméno od prahu. Práh je totiž místo, kde lze přejít z jedné reality do druhé. Na Australany, Američany, Kanaďany a Novozélanďany, kteří vyrostli v městech Nového světa, toto město silně působí. Nepodobá se ničemu, co jsme dosud zažili, přesto je ale zvláštně povědomé.
V čem?
Trvalo mi roky, než jsem na to přišel. Praha je zkrátka město z obrázků z pohádkových knížek, které jsem dostával jako dítě. Ta architektura na ilustracích se vám vtiskne do paměti, a když se jdete projít Prahou, jako byste se vrátili do dětství. Není to ale žádná disneyovská verze. Pražské dějiny, to je, jako by Karkulka musela tancovat před vlkem nahá a on ji nakonec pohltil, a konec, zvonec. Nikdo jí nepřišel na pomoc. Takhle Praha působí, jako původní verze pohádek, plná krve, sexu a tajemství.
Co byl spouštěcí moment vašeho literárního hledání Prahy?
Zvědavost. V lednu 1990 pro mě to město bylo úplným tajemstvím. Přišel jsem na Staroměstské náměstí, které tehdy samozřejmě vypadalo jinak, ani Karlova ulice nebyla plná obchodů prodávajících matrjošky.
Uviděl jsem bílé kříže v dlažbě před Staroměstskou radnicí a nevěděl, co znamenají. A co ta socha hubeného muže, která vyčnívá z pomníku ve tvaru svatebního dortu, s nesrozumitelným nápisem kolem dokola?
Pak jsem se dozvěděl, že ten nápis je citátem Husova výroku o pravdě. Důležitost pravdy podle mě prochází celými českými dějinami. Od Jana Husa k Tomáši G. Masarykovi a Václavu Havlovi.
Pravda je totiž zvlášť důležitá, pokud žijete na místě, které jiné velké země pokládají za své a snaží se vás přesvědčit o své variantě příběhu. A také když vám totalitní síly stále znovu říkají, že černá je bílá, nahoře je dole, dva plus dva je pět.
Nemyslím si, že na Západě opravdu rozumíme tomu, jak je důležité, aby pravda zvítězila. Možná tomu začínáme rozumět teď, když vidíme, co se děje v dnešním světě.
Které historické období pražských dějin vás oslovilo nejvíc?
Nejvíc mě bavilo psát o éře normalizace. Myslel jsem, že to bude to nejdepresivnější téma, ale pak jsem dostal kontakt na kanadského překladatele z češtiny Paula Wilsona. Žil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století v Československu a byl členem skupiny Plastic People of the Universe. Psát o této rokenrolové historii Prahy, o androších, mě osobně velice oslovilo. Ta idea, že se dá žít a umělecky tvořit, jako by cenzura neexistovala, byla pro mě romantická a hrdinská zároveň. Jako někdo, kdo měl co dělat s punkovou érou, jsem se s tím naprosto ztotožnil.