Spisovatel Ray Jacobsen vydal román o dřevu, válce a bílé tmě

V roce 1939 došlo mezi Finskem a Sovětským svazem ke střetu, který bývá označován jako zimní válka. Čeští historikové ji běžně považují za součást druhé světové války, avšak nejde o obecný názor a zejména v anglosaských zemích se hovoří spíše o samostatných bojích, které se konaly jen ve stejnou dobu.

Děj Jacobsenova románu je situován do krátkého časového úseku na přelomu let 1939 a 1940, kdy několik finských oddílů získalo převahu a dočasně porazilo sovětskou armádu, která dříve Finsko bez varování napadla.

Reálná atmosféra tohoto konfliktu tvoří v románu Dřevaři kulisu pro příběh zcela průměrného jedince. Hlavním hrdinou je totiž finský dřevař Timo, který odmítne během evakuace Suomussalmi opustit rodné město, a tak se o několik dní později octne uprostřed bojů na život a na smrt. Zůstává na jednom místě, neotřesitelný a neměnný.

Kolem umírají lidé, střídají se velitelé i strategie, ale Timo stále vykonává jednu práci – dodává dřevo. Podle potřeby komunikuje s ruskou či finskou armádou a pokouší se žít tak, jak je zvyklý. Jeho zdánlivě bláznivý postoj se nakonec stane záchranou pro vojáky, kteří se v Rudé armádě ocitli nedopatřením a hodí se pouze na štípání dříví.

Jacobsen vypráví jednoduchým stylem, drží se výhradně dějové linie. Ve větší části knihy volí ich formu z pohledu Tima, kterou však ke konci nahradí vševědoucím vypravěčem. Autenticitu válečných prožitků tak vystřídá jakási dohra, která smířlivě konstatuje vývoj událostí po nastolení příměří. Změna má smysl pro vyznění příběhu, ale kniha jako celek tak ke konci ztrácí napětí a brilantně vygradovaný text se postupně rozmělní. Záměrem může být snaha odlišit dění během střetu a po něm.

Samotný konflikt nabývá autorovým líčením hrozivých rozměrů. Nelítostná válka mění lidské bytosti ve zvířata, jež spojuje utrpení ze zimy a hladu. Vymyká se jí pouze dřevař, neboť odmítá rezignovat na vlastní důstojnost a stále lpí na potřebách, které dělají člověka člověkem.

Román však více než o válečné vřavě vypráví o vztahu k domovu. Postavu Tima lze interpretovat coby symbol svébytného finského ducha, který nepodléhá chvilkovým změnám – zcela ignoruje politické výkyvy či panující ideologie.

Vyjma jeho kořenů mu je vše cizí a lhostejné. Drží se léty osvědčeného způsobu života, jenž plně respektuje jen zákony přírody. Přestože nemá rodinu, necítí se uprostřed svého vesmíru osamělý. Skutečnou samotu paradoxně zakusí skrze ostatní lidi.

Ve chvíli, kdy se začne obnovovat původní společenství města Suomussalmi, Timo zjistí, že se stal vyvrhelem. Boj skončil a ten, kdo přežil bez úhony, může být zrádce. Odsudky i uznání však musejí zaznít rychle, neboť válka skončila a nikomu se nechce vzpomínat příliš dlouho.