Článek
Pravomil je kniha pro dospělé, Faustův dům a díra do stropu kniha pro děti. Přemýšlíte jinak, když píšete pro dospělé, a jinak, když pro dětské čtenáře?
Přemýšlím pořád stejně, ale rozdíly tu jsou. V mých knihách pro děti je jasně zřetelné, co je dobro a co je zlo, dobráci vítězí, zlouni jsou poraženi a zesměšněni, rovněž se tu jí zdravě a nesouloží, nanejvýš padne nějaká ta pusa na ústa či tlamičku. Kdežto v mých knihách pro dospělé je anděla od ďábla těžké rozeznat, hrdinové mají v sobě obojí, boj mezi dobrem a zlem je vyrovnaný a výsledek nejednoznačný, pokrmy nejsou neslané nemastné, koity bývají orgiastické a mnohé. Jinak se to moc neliší.
Obě knihy se odehrávají v minulosti, jejich přesahy jsou ale velmi aktuální. Jsme schopni se z historie poučit?
Nejsme, a právě to je na historii fascinující. Dějiny se opakují stále dokola v závitech spirály, jenže ty závity jsou většinou delší než běžný lidský život, takže si onoho opakování lidé vůbec nevšimnou.
Asi jako jen málokdo spatří dvakrát za sebou Halleyovu kometu. Jaroslav Seifert o ní sice napsal sbírku veršů, ale viděl ji jen jednou, zemřel těsně před druhým příletem. Tehdy, v roce 1986, mi bylo sedmnáct a kometa svým ohonem ozařovala mé první lásky. Podruhé ji uvidím jen stěží. A i kdyby, v roce 2061 už toho nejspíš moc nenamiluji.
Ale zpět k dějinám. Zdá se, že historické cykly se v poslední době zrychlují, takže lidé by si toho všimnout mohli. Jenže nevšímají, neboť jsou zombifikováni internetem a sociálními médii.
Zmínka o zombifikaci sociálními médii mi připomněla pověst z vaší nové knížky o vynálezci toužícím po lásce, kterého zahubil jeho vlastní automaton, robotická žena. Pohlížíte na technologický vývoj lidstva s nadějí, nebo obavami?
Myslím, že naděje ani obavy nejsou na místě, protože to, co se k nám blíží, je mimo dobro i zlo. Právě totiž prožíváme přechod mezi kosmickými věky. První věk byla evoluce hmoty od Velkého třesku až po výbuchy supernov, kdy se prvopočáteční světlo zahustilo nejprve ve vodík a pak i do složitějších prvků hmoty, které s pomocí elektřiny stvořily život.
Druhý věk byla evoluce života od bakterií až po člověka, která stvořila vědomí. A třetí věk právě začíná – stvořením planetární bytosti, kterou staří kabalisté a Milorad Pavić nazývali Adam Kadmon. Lidstvo elektronicky propojené internetem se proměňuje v pouhé buňky Kadmonova těla. Takže sub specie aeternitatis je to správně, osobně mě to však prudí. Také záleží na tom, jakou buňkou Adama Kadmona budu, zda neuronem v mozku či hepatocytem v játrech.
Mimochodem, nedávno jste literárně spolupracoval s umělou inteligencí v rámci projektu Českého rozhlasu Digitální spisovatel. Co jste si z té spolupráce odnesl?
Raději používám název umělé myšlení, čili UM. Ženský rod slova inteligence totiž svádí k chybě, chápat UM jako ženu. Jenže UM je dokonale bezpohlavní, přesněji řečeno všepohlavní. U savců se totiž vyvinula inteligence jako nástroj pro přežití jedince i druhu, je tedy funkčně spojená s rozmnožováním. Samičí a samčí sexuální strategie se od sebe esenciálně liší, proto jsou odlišné také ženská a mužská inteligence.
Zato Adam Kadmon nemá pupík ani pohlaví. V praxi se to projevuje tím, že UM nechápe rozdíly mezi pohlavími. Dokonce se zdá, že třeba dvojici milenců chápe platonicky jen jako dočasně rozděleného androgyna.
Vaše knížky bývají prodchnuté silným vztahem k vlasti. Pravomil ani Faustův dům a díra do stropu v tom nejsou výjimkou. Co pro vás v dnešní době znamená vlastenectví?
Vlastenectví pro mě dnes jako vždycky znamená hrdost i lásku k rodné zemi, českému jazyku, kultuře a národu. Hrdost i lásku nezaslepenou a nepovyšující se, s respektem k ostatním. Hrdost i lásku k tomu, čeho jsem součástí a co spoluvytvářím. Hmotný i duchovní vesmír naplňuje boj řádu proti chaosu.
Řád znamená rozmanitost a pestrost, sokratovský dialog, louku pestrobarevného kvítí, svět rozrůzněný spoustou svobodných národů a svébytných kultur. Chaos čili entropie je jednolitost, normalizace, jediný správný názor, pole řepky pěstované do pohonných hmot, zhoubné bujení globalizace a kult multikulti.
Jako děcko jsem věřil, že když smíchám všechny barvy na paletě dohromady, bude z toho duha. Jenomže smícháním vždycky vznikne jen hnusně šedozelený sajrajt. Já už z toho vyrostl, ale hodně lidí na míchání pořád ještě věří.
V čem je podle vás bujení globalizace zhoubné?
Globalizace všude mýtí deštné pralesy stejně jako kulturní svéráz a místo nich zavádí nudné monokultury, od krajiny přes jazyky až po kuchařské umění. Ale to by se ještě dalo přežít. Skutečná hrozba globalizace tkví v tom, že vzniklé monokultury mnohem méně odolávají škůdcům, ať jsou to kůrovci, nebo teroristé.
Může se vám hodit na Zboží.cz: