Spisovatel Pavel Brycz: Dějiny jsou plné absurdních pastí

Napsal jste román Patriarchátu dávno zašlá sláva. Váš příběh začíná na Ukrajině v roce 1917...

A můžu prozradit, že skončí zase tam. Ale v roce 2001. Jde o oblouk, který se uzavře.

Jeden z hrdinů se jmenuje Viktor Effenberger, je to Němec z Liberce nebo-li dříve Reichenbergu, jak píšete. O koho jde?

Je jednou z obětí té pitomé první světové války. Normální chlápek, který musel jít do války, za udatnost dokonce dostal válečný kříž, dařilo se mu přežívat, ale nakonec poleví v ostražitosti a jde si zabruslit na zamrzlou ukrajinskou řeku. Nedopadne to s ním dobře a do Liberce se místo něj vrátí Ukrajinec Berezinko, svědek jeho ošklivého konce, který si nejprve dopisuje s jeho ženou a nakonec se rozhodne, že za ní odjede. Chce utéct ze středověkých poměrů, které na Ukrajině panují. Sní o civilizovaném životě na Západě.

Tenhle sen platí i dnes, nemyslíte? I dnes přece lidé na východě sní o blahobytném životě na Západě a utíkají přes hranice.

Hm, asi ano. Lidi vždycky sní o tom, co je za kopcem. Ale já vždycky cituju Bolka Polívku v Šaškovi a královně: "Utýct, utýct, ale kam, když všude je to stejný?!" Moje knížka vypráví o paradoxech dějin. Berezinko uteče nejen před bídou, ale také před fanatiky všeho druhu - rudými i bílými. Dějiny jsou ovšem nevyzpytatelné. Před vítězícím rudým fanatismem uteče do Liberce, kde ho ale o několik let později dostihne jiný fanatismus - nacistický import z Německa. Dějiny jsou plné absurdních pastí. Jeden z hrdinů se chce stát za každou cenu echt Němcem, ale má cejch slovanského jména - Berezinko.

Podobné osudy tehdy nebyly výjimečné.

Můj otec byl takhle v mládí vychováván v adoraci Hitlera a vyvolené rasy, nosil patku a bílé podkolenky hitlerjugend, ale na oslavě ukrajinských bělogvardějců v Liberci ho nutil jeho otec Ukrajinec recitovat v originále poemy ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka. Říkal si: Mein Gott, co já Němec mám společnýho tady s tim ukrajinským smutněním po rodný zemi? Nikdy jsem tam nebyl, neznám jejich jazyk a vůbec mě to nezajímá. A netušil, že tam třeba za pár let může napochodovat v bagančatech wehrmachtu. V románu se ozývají mé kořeny. Můj dědeček skutečně utekl z Ukrajiny před Leninem a vzal si v Liberci Němku.

Byl jste vy na Ukrajině?

Nebyl. Ale myslím, že to není úplně podstatné. Měl jsem při psaní na vybranou - buď podrobně zkoumat a studovat reálie, anebo napsat příběh, který by měl obecnou až možná mýtotvornou platnost.

Odkud tedy pochází příjmení Brycz?

V Česku Bryczů moc nenajdete. Ale v bývalém Sovětském svazu nebo v Polsku ano. A v Německu taky. Mně nepřijde divné, když při psaní někde v sobě zakopnu o zvláštní pocit, že mám k něčemu velmi blízký vztah. To, že jsem v románu začal najednou skládat častušky, je věc čistě intuitivní. Nejsem v tom ale sám. Potkal jsem nedávno kamaráda, který pracuje na kriminálce. Ptal jsem se, jak se má, a on, že má marodní na čerstvou obřízku. Přihlásil se k víře, jejíž stopy někde hluboko v sobě objevil, ale dlouho o ní nevěděl. Tak to přijde, že člověk najednou začne hledat své kořeny.

Píšete prózu, ale také písňové texty pro skupinu Zdarr. Proč vás zajímá propojování literatury a hudby?

Možná to souvisí s tím, že mám rád rytmus, rytmizovanou prózu - takovou je pro mě třeba i blues. Mám rád Kainara, Hraběte, Suchého, jedním z mých velkých inspiračních zdrojů je Prevért, zejména jeho sbírka Slova. Najdu tu pokaždé něco nového, a navíc si u toho odpočinu a zároveň mě to zvláštním způsobem nabije. Líbí se mi totiž říkanky, popěvky, poezie ulice - a to se v jeho Slovech spojuje a navíc proplétá se scenáristikou. Jeho scénář ke snímku Děti ráje patří k mým nejoblíbenějším.

Jste také autorem pohádek pro děti. O čem jim vyprávíte?

Jedna dramaturgyně z České televize říká, že to je takový Kafka pro děti. Ale rodiče se nemusí bát. Rozhodně to není smutné ani duchamorné. Mám rád čapkovské nebo macourkovské pohádky, Carolla a Learovy nonsensy. Žádné princezny, ale současnost vržená do veselé až rozpustilé absurdity. Moje poslední série pohádek se jmenuje Dětský zvěřinec. Vznikla pro Český rozhlas, v současnosti projevil zájem Albatros i Česká televize.

Pro režiséra Milana Šteindlera dokončujete scénář k filmu Muž bez ženy není člověk. O vztahu mužů a žen vypráví hodně příběhů z vaší knížky Miloval jsem Teklu a jiné povídky.

Scénář také vzniká na motivy z téhle knihy. Půjde o současné příběhy ze současné Prahy. Velkou roli tu hraje metro, velkoměstská osamělost a Ukrajinci v jednom starém holešovickém činžáku. Bude to hořká komedie. Současnost mě zajímá hodně. I román Patriarchátu dávno zašlá sláva promlouvá vlastně o současnosti, i když se z velké části odehrává v minulosti. Nechci si hrát na nějakého velkého znalce podvědomí a Jungových archetypů, ale je fakt, že když chcete poznat a popsat charakter člověka, kterého máte před sebou, musíte v podstatě pátrat v jeho minulosti, no a když jsem se pustil do popisu současného stavu duše rodiny Berezinků, z toho jejich "dětství" se mi staly dějiny.

Cítíte kolem sebe osamělost?

Značnou. Stačí se podívat na lidi v pražském metru. Když jedete metrem v Lisabonu, ty tváře se smějí a mají o vás zájem. Tady ne. Možná to je tím, že tu není tolik slunce - toho skutečného i toho v přeneseném slova smyslu.