Článek
Právě Sníh byl údajně hlavní důvod, proč autor získal Nobelovu cenu za literaturu. „Při hledání melancholické duše svého rodného města objevil nové symboly civilizačních střetů a kontaktů,“ charakterizovala knihu Stockholmská akademie. A opravdu. Pamuk vytvořil pomocí konkrétního příkladu jednoho města alegorii celé moderní společnosti v dnešním Turecku.
Na základě současných problémů odkrývá konfliktní okamžiky historie, těmi potom vysvětluje nejrůznější tabu, která ovládají každodenní život Turků. V duchu postmoderny tak boří hranice mezi kánonem západní literatury a literaturou zemí třetího světa.
Politická i poetická angažovanost
Hladinu ortodoxní společnosti rozbouřily především jeho názory na svobodu projevu v Turecku či na kurdskou otázku. Jako první příslušník muslimské země odsoudil spolu s Yasarem Kemalem a Azizem Nesinem fatwu, uvalenou na spisovatele Salmana Rushdieho.
Pamukovy politické názory jsou v románu Sníh zřejmé. V úvodu cituje Stendhalovu Kartouzu Parmskou: „Politika v literárním díle je jako výstřel z pistole na koncertě, něco nesmírně hrubého, přesto jí však nelze odepřít pozornost. Budeme mluvit o velikých ohavnostech...“
Ty ale román nijak nezatěžují, naopak ho povznášejí. Lze jej vnímat jako příběh s napínavou zápletkou i jako politicko-historické úvahy. Vkládá do nich autobiografické prvky, nejrůznější odkazy, narážky i symboly. Jeho styl kolísá od lehce ironické věcnosti až k poetickému proudu asociací a pocitů.
Ideologie pod sněhem
Hlavní hrdina, básník a příležitostný novinář Ka přijíždí do provinčního městečka Kars v tureckých horách, aby zde napsal článek o neobjasněných sebevraždách mladých muslimek. Ve skutečnosti však doufá, že cesta změní celý jeho život.
Trpí touhou po lásce, jež představuje pro všechny zúčastněné přítěž. Sám sebe zahlcuje sny, pod nimiž mizí podstata bytí stejně tak, jako se ztratily cesty pod závějemi. A všudypřítomný sníh padá a padá.
Mění tvary, přetváří barvy na šeď, zaleptává oči i uši a postupně odřízne město od zbytku světa. Spolu s ním se k básníkovi snáší tíživá melancholie. Kaova fiktivní tvorba úzce souvisí s jeho prožitky.
Orhan Pamuk
(1952, Istanbul) je prvním tureckým laureátem Nobelovy ceny za literaturu (2006) a nositelem mnoha dalších ocenění. Část vzdělání absolvoval v angličtině, tvoří však výhradně turecky. Ve dvaadvaceti letech napsal svoji prvotinu, rodinnou ságu Pan Cevdet a jeho synové. V Turecku potom vydal ještě druhou knihu Tichý dům, další dvě díla Nový život a Jmenuji se červená již publikoval v USA jako renomovaný autor. Nyní působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde přednáší srovnávací literaturu. V roce 2008 zveřejnil svůj poslední román Museum of Innocence, který zatím nemá český překlad.
Každá ze zdánlivě nahodile vznikých básní zapadá do pečlivě vystavěné, symetrické sněhové vločky, která čtenáři umožní nahlédnout do Kaovy mysli a zároveň mu objasní překvapivý konec příběhu. Kniha rozhodně nepatří k odpočinkovému čtení na dovolenou. Tím lépe.
