Spisovatel Michal Sýkora: Snad zažíváme zlatý věk české detektivky

Zrovna tato kniha je pro mě tématem i lokalizací nejosobnější. Odehrává se na konci osmdesátých let a odpovídá příběhu mého dětství. Prožíval jsem ho v domě u prarodičů v klidné až líně ospalé předměstské čtvrti Olomouce na břehu řeky Moravy stejným způsobem jako tři děti, které v knize vystupují a stanou se svědky hrozného zločinu. Takže tím prvotním impulzem bylo napsat příběh, v němž bych mohl oživit atmosféru horkých letních prázdnin u babičky.

Jedna z hrdinek příběhu Magdaléna Třebovická se vyrovnává s pocitem ztráty dětství, který je pro ni spojený se ztrátou domu. Naše rodina totiž později o dům prarodičů za nešťastných okolností přišla, takže mi nedělalo obtíže se do Magdaléniných pocitů vžít.

Má literární předlohu. Když jsem ji vytvářel, měl jsem v hlavě inspektora Morse, hrdinu detektivek mého oblíbeného autora Colina Dextera. I když Morse byl vlastně jen takovou volnou inspirací, má Marie s ním mnoho společného nemá.

Od Morse jsem si vypůjčil zálibu v hudbě. Dexterův hrdina miluje operu a Richarda Wagnera obzvlášť. Já klasickou hudbu zase tolik neznám, tak jsem z Marie udělal fanynku Boba Dylana. V knihách tato spojitost prozrazená není, ale když se mě na ni někdo zeptá, netajím se jí.

Petr Jarchovský začal psát pro režiséra Viktora Tauše scénář, hned jak jsem knihu dokončil. Měl jsem celou řadu variant názvů, Vodník byl jeden z nich. Nakonec jsem zvolil Ještě není konec. Ale Petr Jarchovský a televizní produkce ponechali původní pracovní název Vodník, který zdůrazňoval vztah k Erbenově Kytici s tím, že pro televizní minisérii bude znít lépe.

Ne, ale spolupráce s Petrem byla vždycky naprosto bezproblémová. Když scénář psal, konzultoval ho se mnou. Nehovořil jsem mu do psaní, ale věděl jsem, co píše, proč to píše a jakou má coby scenárista motivaci.

Nemám rád adaptace románů, které jsou pouhou ilustrací textu. Líbí se mi, když filmaři do zpracování vnesou nějaký osobitý pohled, interpretaci optikou svého stylu. Z tohoto hlediska musím říct, že jsem měl obrovské štěstí jak na osobu scenáristy, tak i na oba pány režiséry, protože jsou všichni tři velmi výrazné tvůrčí osobnosti.

Jako autora mě baví dívat se na to, jak mé romány vnímají, co v nich považují za podstatné, co opomíjejí a co v nich zdůrazňují.

Když jsem se v osmdesátých letech chtěl jako teenager dívat v televizi na něco zajímavého, zjistil jsem, že jedním z mála, co mě opravdu oslovovalo, byly britské detektivní seriály. Taggart, seriály s Adamem Dalglieshem, ale třeba také těch pár dílů Profesionálů, které byly před rokem 1989 k vidění.

Nevnímal jsem je jen jako pouhou zábavu, poutalo mě zejména prostředí a také to, že ty seriály vždy přinášely nějakou sociální sondu do dobových společenských problémů. Byly to právě tyto seriály, které vytvořily můj pozitivní vztah k britským detektivkám, jež stojí na vytvoření postavy charismatického detektiva a na poutavém, specifickém a dobře zapamatovatelném prostředí.

Na moderní britské detektivce také oceňuji, že vždy usilovala o společenský přesah. Nejde jen o luštění záhady, ale i o sociální komentář. To utvořilo mou představu o tom, jak by měla dobrá detektivka vypadat.

Moderní detektivka je velice diverzifikovaná, takže když chceme definovat rozdíly mezi národními školami, musíme vždy pracovat se zjednodušením. Pro americkou je charakteristická takzvaná drsná škola, kterou vytvořili Dashiell Hammett a Raymond Chandler. Je do jisté míry v opozici k ryze hádankovitým příběhům britské zlaté éry.

Když se podíváme do historie, rozdíly uvidíme velmi zřetelně. Hammett pracoval osm let u Pinkertonovy agentury a hádankové detektivky s postavou geniálního detektiva mu připadaly směšné. Byly totiž zcela mimo jeho životní poznání, postaveném na velmi osobní zkušenosti se zločinem. V jeho knihách nenajdeme elegantní venkovská sídla, ale města ovládaná gangstery a zkorumpovanou policií.

Hammett svůj románový debut Rudá žeň vydal v roce 1929 a je to drsný realistický román o tom, jak najatý detektiv ve snaze očistit město od zločinu rozpoutá válku gangů, na jejímž konci je šestadvacet vražd.

Oproti tomu ve stejném roce Agatha Christie vydala svou detektivní hříčku Zločiny pro dva, svým ražením zcela odtrženou od reality. Dnešním pohledem obdobně odtrženě působí i elegantní a stylisticky vytříbené romány tehdy mimořádně populární Dorothy L. Sayersové, v nichž je zločin předmětem vytříbené konverzace v aristokratických salonech.

Dnes už to tak samozřejmě není, moderní britská detektivka se poučila jak z drsné školy, tak z na ni navazujících procedurálních detektivek snažících se o realistické zpodobnění policejní práce. Ale v britské detektivce vždy přemýšlení převažovalo nad akcí, a to je to, co mi na ní vyhovuje.

Ze staršího pohledu zahraničních odborníků bývaly za model české detektivky považovány Čapkovy povídky nebo příběhy s radou Vacátkem od Jiřího Marka. Jde o detektivky s výraznou postavou lidského, moudrého a chápavého vyšetřovatele a často v nich hraje důležitou roli humor, který nahrazuje krvavost či morbidnost.

V současnosti se v některých rysech česká detektivní produkce, hlavně pokud jde o rozmanitost žánrových poloh, přibližuje evropským standardům. Letos vydané Dějiny české detektivky jejich autoři Pavel Mandys a Michal Jareš uzavírají optimistickou vizí, že budoucí generace možná současnou dobu označí jako zlatý věk české detektivky právě pro její rozmanitost a množství autorů. A já s tímto náhledem souhlasím.

Přiznávám se, že je čtu minimálně. Mám několik svých oblíbených autorů, ke kterým se vracím, sleduji, co píšou kolegové, ale detektivní scénu nesleduji systematicky. Myslím si, že i autoři detektivek by primárně měli číst to, co je nazývané seriózní literaturou.

Řekl jsem si, že je čas opustit na nějakou dobu Marii Výrovou. Píšu tedy román, který je bez detektivní zápletky. Televizní diváci se pak možná časem dočkají nového seriálu Pozadí událostí, který jsme s Petrem Jarchovským napsali pro režiséra Jana Hřebejka.

Podle původního plánu se už měl nejspíš dokončovat, ale kvůli pandemii koronaviru bylo natáčení přesunuto na příští rok. Bude to žánrová směs, vztahová zápletka a satiricky laděný příběh z univerzitního prostředí. A bude v něm i detektivní pátrání, ale nebude dominantní.

Mám nápad ještě na jednu knihu s ní. Nosím ho v hlavě už poměrně dlouho, ale do jasnějšího tvaru jsem ho začal dávat teprve nedávno. Takže ještě jedna kniha s Marií Výrovou nejspíš bude.

Může se vám hodit na Zboží.cz: