Článek
Po knižní sbírce básní nyní přicházíte s audiosbírkou. Proč jste zvolil právě tenhle formát? Jaké má poslech přednosti proti četbě?
Začalo to tím, že mi pár mých posluchačů na nejrůznějších autorských čteních oznámilo, že mám docela hezký přednes, což nevím, nerad se poslouchám, a tak jsem se zamyslel, proč této devízy nevyužít. Především mi to ale řekl zkušený muzikant, bubeník a producent Tomáš Marek, který spolupracoval mimo jiné s kapelou Lucie, a nabídl mi, zda bych básně nechtěl namluvit v profesionálním hudebním studiu pod jeho vedením. A já se jím hozenou rukavici rozhodl zvednout.
Navíc se o dnešní době neustále říká, že je uspěchaná, že nikdo nemá na nic čas, natož pak na čtení knih a už vůbec ne poezie. Takže jdu čtenářům tak trochu vstříc. Lidé si moji sbírku mohou hodit do sluchátek a jít si třeba zaběhat nebo ji poslouchat v autě. A aby je slova příliš nezavalila, stvořili jsme na ní společně s libereckou kapelou NekrmiT dvě písně, které jsem otextoval. Jednu z nich jsem pak i nazpíval.
A v poslední řadě si myslím, že autorský přednes může báseň posunout do jiných rovin, třeba významových. Anebo ji naopak zabít…
Vaše poezie je označována jako postangažovaná. Co si pod tím představit a jak obecně nahlížíte na společenskou angažovanost básníků či obecněji spisovatelů?
Tento termín v souvislosti s mojí tvorbou poprvé použil básník Josef Straka a nějak se to uchytilo. Jiní literární kritici zase o mé tvorbě říkají, že je antilyrická. Já nevím, já prostě jen píši básně. Ale určitě vím, že je v nich jakýsi dráp, který neumí hladit po srsti, spíše naopak. Nejsem lhostejný k tomu, co se děje kolem mě, ať již společensky, či politicky, někdy mám z toho docela úzkost, a tak se s tím vyrovnávám tak, že to popíšu, ovšem často je to vyhnané ad absurdum. Celou dobu se jedná vlastně o popis, zprávu, nehledám řešení, nevěřím v ně.
Co se týče literární angažovanosti, tak za mě rozhodně říkám ano. Kdo jiný než umělec by neměl strkat hlavu do písku. Jsou situace a děje, ke kterým se prostě člověk musí vyjádřit, kde neexistují žádné postoje mezi, žádná ale. Občas totiž zapomínáme, že pravda je jen jedna. Utíkat do krajin básnického bezčasí a neurčitosti je přece tak snadné…
Jste taky spoluorganizátorem 1. libereckého festivalu poezie. Jak jde dohromady poezie, kterou si často spojujeme s intimním čtenářským zážitkem, a festivalová atmosféra s davy lidí, pivem a merchem?
Proč by to nemohlo fungovat? Lidé mají stále pocit, že poezie je snad něco akademického, pro úzkou skupinku lidí, kteří se vzájemně poplácávají na autorských čteních po ramenou. To je sice taky jedna poloha, ale nesnáším ji.
My jsme se s mojí partnerkou Olgou Veselou s nadsázkou rozhodli, že poezii „napumpujeme“ do kohokoliv, že dokážeme, že je tento žánr součástí každodenních životů každého z nás, ačkoliv si to někdo třeba nemyslí nebo to odmítá. Když pak na festivalu člověk poezií ne moc políbený slyší různé poetiky autorů, najednou zjišťuje, že každý člověk může mít svého básníka, který jeho pocity zpracoval za něj. Jenže nejprve tyto lidi musíme k poezii přivést za ručičku, proto ten merch, pivo, festival.
A ještě podotknu, že razím a žiji zásadu, že básník, který chce číst před lidmi, nesmí pohrdnout žádným prostředím. Střílejme proto verše do publika také v nonstop baru, na benzínovém čerpadle, v lese i ve sklepě…
Poezie je dnes menšinovým žánrem, básnické sbírky se neobjevují v žebříčcích bestsellerů. Vnímáte to jako problém, anebo je to zkrátka přirozený společenský vývoj, nad kterým nemá smysl hořekovat? Je v tomto směru hledání nových cest k publiku, ať už formou audiosbírek, nebo festivalů, možným řešením?
Poezie je menšinový žánr a myslím si, že ani nikdy jiným nebyla. Nestala se a ani se nestane mainstreamem. Já vlastně nic moc než poezii neumím, a i o tom denně pochybuji, takže si chci tímto svým vztažením se ke světu kolem prošlapat cestu k lidem. Proto je pro mě hledání nových cest v předávání poezie důležité, baví mě a beru ho i jako řešení, jak básně dostat k co největšímu počtu lidí. Lidé k poezii přicházejí těžko, tak poezie musí za nimi. Jak řekl kdysi básník Ivan Diviš: Poezie je poslední smysluplný pokus oslovit svého bližního přirozeným jazykem.
A tak se o to aspoň pokouším.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Průběžná zpráva o stavu území - Martin Trdla