Článek
Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? ptá se anotace na záložce vašeho románu. Jak byste takovou otázku zodpověděl vy sám?
Vlastně nevím, právě o tom je ten příběh. Povedlo se to mé hlavní hrdince? Nebo selhala? Zvítězila, nebo prohrála na celé čáře? Věnoval jsem pozornost specifickým ženským nástrojům na to, jak reagovat na tlak společnosti. Oproti mužům to nebývá otevřená konfrontace, což ale neznamená, že ženská touha po svobodě a sebeúctě není stejně intenzivní.
Do mé Emy se mi promítly zkušenosti s výraznými ženami, které jsem potkal, počínaje vlastní matkou. Tohle východisko vypadá banálně, ale má románová Ema má v zádech celý zástup žen, které prožívaly podobné osobní a rodinné krize a musely se nějak rozhodnout. Nemohly si pomoci, zápasily s vlákny tradice, zvyků, pohodlnosti a nízkého sebevědomí. Ty se dovedou člověku pěkně omotat kolem krku a utáhnout. A někdy za ty konce tahají partneři těch žen.
Váš román se odehrává v průběhu dvacátého století. Jak je na tom s rovnými právy a šancemi mužů a žen česká společnost ve století jednadvacátém?
Jedna věc je nominální rovnost před zákonem, kde se vše zdá být v pořádku, že? A historický vývoj k lepšímu, k rovnějšímu postavení, postupuje docela rychle. Druhá věc je ta reálná situace, a tady perspektiva stovek let nepomáhá. To neviditelné předivo ustálených očekávání.
Například když žena přivede své kolo do cykloservisu, ocitá se na výsostně mužském území a stává se, že čelí nedůvěře nebo rovnou posměchu. Obráceně to tak nebývá. Muž v galanterii posměchu nečelí, spíše vlídné radě. Bylo by to na povídku? Jenže chybí drama. Je to tak akceptovaná situace, že ji vlastně nevidíme.
A jak se vám v Panně psala titulní ženská postava?
Vycházel jsem z představy ženy, která radikálně odmítne svůj úděl. Její okolí ji k tomu svým způsobem dotlačí, ale to rozhodnutí je na ní. Ema se pokusí přetvořit klasickou síť vztahů, upříst z ní něco nového. To z ní udělá napůl hrdinku vlastního života, napůl psance. Hodně získává, ještě víc ztrácí.
Takže jsem si musel představit ženu, která jde ještě dál než ty, které znám. V mých románech je mužská postava často zmítaná okolnostmi. Tady jsem psal o někom, kdo se zásadně postaví na odpor. Protože je to žena, je to vyostřenější. Takže jsem jí napůl fandil a napůl si říkal, kam až zajde.
Existuje něco jako mužské a ženské vnímání světa?
Obecně nesázím na dělení na mužské a ženské vnímání. Zdánlivě pomáhá, přitom tím ale něco ztrácíme. Představuji si, že je v každém z nás obojí. Nebo by mohlo být! Má Ema se svým způsobem začne chovat jako chlap, a zároveň vůbec ne. Také mi šlo o zachycení dlouhodobého partnerského vztahu, který začne erodovat. Toho volného pádu, kdy přes sebevětší snahu už nic nejde napravit. Na něco takového musí být dva. Takže vedle Emy je i ten muž.
Existují rozdíly mezi knížkami psanými ženami a muži?
U autorky nebo autora mě osobně oslovuje to, jak pracuje s tématem. Jestli jenom neprosazuje sama sebe, jestli se nejedná o pózu, jestli je vzniklý text vnitřně poctivý. Jak dopadl řemeslně, tedy jaký se v něm používá jazyk. A jestli v příjmení je, nebo není -ová, to pro mě není kritérium.
Vůči autorkám ale přednastavený jsem. Líbí se mi, když píšou s empatií, s emocionalitou, prostě s citem pro vztahy. Co mě pokaždé zasáhne, je ženský humor. Obecně vzato mám rád texty autorek, které překonávají objektivní rozdíl mezi mužem a ženou.
Jakou pozici podle vás zastávají ženy v současné literatuře?
Role žen v současné literatuře je zcela zásadní, protože z deseti lidí, kteří si koupí knihu, je jich devět žen. To je má zkušenost z knižních festivalů.
Ženskou linku ve vašem románu podtrhuje i motiv příbramské Svaté Hory se zázračnou soškou Panny Marie. Čím vás zaujalo právě toto téma?
Svatá Hora pro mě znamená protiklad uranového dolu. Prostorový, ale hlavně hodnotový. Však se také v padesátých letech dvacátého století v Příbrami vedla duchovní bitva, komunisté se snažili vší mocí kult Svaté Hory vymýtit. To je známá věc.
Dopátrat se ale toho, co jsem potřeboval vědět o svatohorských zázracích, nebylo úplně snadné. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se na Svatou Horu dostal. A dozvěděl jsem se, že ty čtyři tisíce zdokumentovaných zázraků z minulosti mají své pokračování.
Dnešní zázrak může vypadat jako náhlé, nevysvětlitelné zlepšení zdravotního stavu ve chvíli, kdy se někdo modlí za pacienta k Panně Marii Svatohorské.
A vy sám věříte na zázraky?
Myslím si, že zázraky se dějí. Možná dokonce bez ohledu na to, jestli na ně věříme. Třeba najít partnera, s kým si opravdu rozumíte, to není zázrak? V mé knize se o to pokouší hned několik postav.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Neptunova jeskyně - Marek Toman, Chvála oportunismu - Marek Toman
